Podpora celoživotního vzdělávání začíná u každého z nás

„Národní soustava kvalifikací je největší změna v oblasti kvalifikace od doby Marie Terezie“. (RNDr. Zdeněk Somr)

Položme si otázku, jakou máme kvalifikaci? Odpovědí by mohla být informace: Mám maturitu. Jsem vyučený instalatér. Mám vysokou. Jsem bakalář. Mám práva. Všechny tyto odpovědi mají jedno společné. Sdělují informaci o vzdělání získaném ve škole. Některé specifikují obor tohoto vzdělání (instalatér, práva), jiné hovoří pouze o stupni dosaženého vzdělání (maturita, bakalář, vysoká škola). A všichni mimoděk ztotožňujeme s pojmem kvalifikace „papír“. Tj. diplom, výuční list, vysvědčení, zkrátka „doklad“.

Zkusme zapátrat v okruhu našich známých nebo přímo mezi sebou, kolik z nás pracuje v profesi, pro kterou nás připravovala škola? Je například kvalifikací absolventky keramického učiliště, která od mateřské dovolené už léta úspěšně provozuje masáže, spíš keramička, nebo masérka? V jaké práci by nejspíš chtěla raději pracovat? A jakou práci by asi dělala lépe?

Existuje řada profesí, pro které škola nepřipravuje vůbec nebo dává jen určité všeobecné základy (např. pojišťovnictví, bezpečnostní služby, obsluha různých zařízení a řada dalších). Znamená to, že vzdělání ztrácí na významu? Že škola přestává být důležitou? Žádný závěr by nebyl chybnější. To jen život nám smazává absolutní rovnítko mezi pojmy kvalifikace a škola. Role školy na cestě ke kvalifikaci je stále nezastupitelná, ale už nikoliv dostatečná.

Naše doba přináší čím dál častější změny v technologiích a v dělbě práce i vznik úplně nových druhů zboží i služeb. V důsledku globalizace dochází i k mezikontinentálním přesunům jednotlivých výrob i celých odvětví. Zaměstnavatelé proto vyžadují od svých pracovníků neustále nové znalosti a dovednosti. Co se naučili včera, musí už dnes korigovat. A co se naučili ve škole, nemusí už platit vůbec. Člověk se tedy musí učit celý život.

Problémem je, že zatímco doklady o školním vzdělání, jsou všeobecně známé a uznávané, doklady o absolvovaných kurzech dalšího vzdělávání jsou neprůhledným mořem nejrůznějších certifikátů a osvědčení, jejichž kvalita a důvěryhodnost se velmi těžko posuzuje. Kromě toho mohou být lidé, kteří dobře ovládají určitou práci a přitom nemají ani ten kurz, prostě se to naučili praxí. Jenže po změně zaměstnavatele na to zase nemají žádný doklad.

Ve skutečnosti už má tento problém své řešení. Je jím Národní soustava kvalifikací. Základ pro změnu systému položil Zákon o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání (zákon
č. 179/2006 Sb., ve znění zákona č. 110/2007 sb.). Jeho základním cílem je především podpořit účast dospělých na dalším vzdělávání, vytvořit prostředí motivující k účasti na dalším vzdělávání zejména pro osoby s nízkou kvalifikací, či potřebnou kvalifikaci rychle a efektivně změnit, zvýšit či rozšířit.

Zákon vytvořil legislativní podmínky pro to, aby lidé, kteří získali určité znalosti a dovednosti například v praxi nebo v rámci různých kurzů, si mohli nechat jejich úroveň potvrdit přezkoušením u certifikované autority.