V pasti protekcionismu

24/02/2018

První český řidič kamionu vyhrál soud o to, že mu česká firma za řízení v Německu platila méně, než kolik je tamní minimální mzda. Ohrožuje to české přepravní společnosti?

Přibývá řidičů kamionů i jiných zaměstnanců, kteří chtějí žalovat v Německu či jinde ve „starých“ zemích EU své české zaměstnavatele, že jim při pobytu v těchto státech neplatí tamní minimální mzdu. Tak to vnucuje středo- a východoevropským dopravcům i jiným podnikatelům místní legislativa v řadě „starých“ zemí za obrovského návalu byrokratického papírování a velké podpory domácích odborů i podnikatelských skupin.
Přitom není zapotřebí zvláštní bystrozrak, aby nešlo pod pláštíkem zdánlivé starosti o sociální postavení našich vysílaných pracovníků rozeznat obyčejný protekcionismus.

Hospodářská komora dlouhodobě upozorňuje, že jde o snahu chránit domácí dopravní, stavební či jiné podnikatele před levnou konkurencí z „nových“ zemí. A to přesto, že jde o rozpor se základními principy, na nichž stojí Evropská unie, a významné narušení jednotného evropského trhu služeb i široce hlásaných zásad úsporné administrativy.
Problémem je i chybějící solidarita ze strany západoevropských zákazníků, kteří nemají až na výjimky zájem vyšší mzdové náklady svým dodavatelům v přepravních smlouvách kompenzovat.

Nejnovější případ, kdy zaměstnanec české firmy dosáhl mimosoudního vyrovnání nikoliv se svým zaměstnavatelem, nýbrž s německou poštou jako zákazníkem dopravce, je samozřejmě poděsil. Na svém negativním postoji vůči oprávněným požadavkům našich dopravců však nic měnit nechtějí. Dokonce, jak bylo zjištěno, vyžadují od svých dodavatelůdopravců podpis jakéhosi dokumentu, že svým řidičům místní minimální mzdu skutečně vyplácejí.

Slabý hlas střední Evropy

Evropská unie je v otázce novely směrnice o vysílání pracovníků rozštěpená, nicméně země prosazující novou protekcionistickou legislativu jsou ve většině a umějí svůj hlas prosadit. Zatím se nepodařilo dosáhnout vynětí mezinárodní dopravy z působnosti této směrnice, přestože je jasné, jaké komplikace to přináší firmám, jejichž zaměstnanci mnohdy překračují během jediného dne i několik státních hranic.

Znát a respektovat právní podmínky v každé jednotlivé zemi je záležitostí pro právního a administrativního génia, nikoliv běžného podnikatele. Přitom podobné podmínky má například námořní doprava, na kterou se směrnice o vysílání pracovníků nevztahuje. O protekcionismu v připravované legislativě a nedostatku dobré vůle svědčí i fakt, že Evropská komise zatím odmítá uznat jako součást mzdy denní diety vyplácené našim zaměstnancům, mimochodem vyšší než v Německu či Rakousku.

Jedinou záchranou před tímto jednáním může být koordinovaný postup se stejně postiženými zeměmi střední a východní Evropy na úrovni vlád i tripartitních partnerů. Jen tak je možné odvrátit hrozící pohromu. Reciproční opatření z naší strany si lze snadno představit. Komplikovat zahraničním dopravcům život detailním vymáháním domácí legislativy, vršením byrokratických pravidel a ukládáním pokut nemusí být nijak obtížné a vidíme už první oprávněné kroky ministerstva dopravy tímto směrem.

Pokud by se měla všude prosadit často proklamovaná zásada uplatňovat ve stejné zemi stejnou mzdu za stejnou práci, mohly by se po zahraničních firmách požadovat důkazy, že jejich zaměstnanci dostávají za působení u nás mzdu výrazněji nevybočující z našeho mzdového průměru. Že to vše nepovede k ničemu dobrému, je jasné, otázkou je, zda vůbec máme na výběr.

Vzhledem k obecnému nedostatku řidičů lze předpokládat, že se jim dopravní firmy většinou snaží vyplácet tak vysoké mzdy, jaké jim vyplácet mohou, aby ekonomicky přežily. V odvětví kamionové dopravy je silná konkurence a podnikání v něm není žádný med.

Potenciální úspěch zahraničních žalob našich zaměstnanců na jejich zaměstnavatele je záležitostí pro dobré právní odborníky. Vzniká zde nesnadno řešitelný konflikt mezi požadavky zahraničních legislativ a pracovní smlouvou uzavřenou podle českého práva, takže vymahatelnost případného zahraničního rozsudku je problematická. Jisté jsou jen soudní náklady pro naše zaměstnance, popřípadě jejich zahraniční ochránce. A i kdyby to vyšlo, pomohly by zaměstnancům případné finanční potíže, nebo dokonce bankroty jejich zaměstnavatelů? Možnost být výhodně zaměstnán v zahraničí za tamní mzdu je nejistá a ti, co tak mohli učinit, už tam většinou jsou.

Každý Čech by rád měl na výplatní pásce stejnou, či dokonce vyšší mzdu než jeho západoevropští kolegové, proč by ne. Naráží se ovšem na ekonomickou realitu, protože mzdy u nás táhne dolů celkově nízká produktivita práce.
Jde o důsledek řady faktorů. Nejen kvality výroby a služeb, ta je už většinou dobrá, ale také politického klimatu, vrtkavé legislativy, administrativních překážek v podnikání a investicích, vysokého zdanění práce i nedostatečné státní podpory vzdělání, vědy a výzkumu. To vše nám znemožňuje výrazněji zvětšit podíl produkce s vyšší přidanou hodnotou, a tím rychleji dohánět úroveň západoevropských zemí. Náprava daného stavu je obrovskou a nesnadnou úlohou pro naši politickou reprezentaci.

Publikace