Stávající systém podpory bydlení sociálně slabých je dostačující. Nový zákon by přinesl jen neefektivní a předražené řešení

07.03.2016

Ministerstvo práce a sociálních věcí již více než rok pracuje na novém zákoně o sociálním bydlení, který by měl lidem v bytové nouzi nabídnout dočasnou pomoc. Prvním komplexním dokumentem je Koncepce sociálního bydlení ČR, kterou vláda schválila v říjnu loňského roku. Dle Hospodářské komory však přiložený finanční výhled zdaleka nepostihuje všechny nutné výdaje ze státního rozpočtu, navíc může mít dalekosáhlé dopady na trh s bydlením a ovlivnit celý systém státní sociální pomoci (SSP).

 
Členové Hospodářské komory se na nás obrátili s řadou závažných připomínek k vládou přijaté Koncepci sociálního bydlení. Jejich praktické a každodenní zkušenosti nejen z rezidenčního trhu, ale také se systémem státní sociální podpory byly pro nás popudem pro zadání nezávislé finanční analýzy navržené Koncepce, kterou jsme zadali poradenské společnosti KPMG,“ popsal Tomáš Kubíček, šéf Sekce územního a regionálního rozvoje Hospodářské komory ČR.
 
Zákon o sociálním bydlení má pomoci především těm lidem, kteří se dostanou do stavu bytové nouze a vlastními silami a prostředky nejsou schopni situaci okamžitě řešit, jako např. oběti domácího násilí, ovdovělí senioři, samoživitelé s dětmi, lidé odcházející z výkonu trestu, lidé bez domova apod. To představuje zhruba 5–8 % potřebných osob, sociálně či ekonomicky znevýhodněných na trhu s bydlením.
 
Definice v Koncepci o sociálním bydlení je však natolik široká, že zahrnuje nejen uvedenou skupinu občanů, ale také stávající příjemce příspěvku na bydlení a doplatku na bydlení (zhruba 300 000 osob) a dále všechny osoby s rizikem ztráty bydlení, popř. imigranty. Samo ministerstvo ve své Koncepci hovoří až o 500 000 osobách, které s ohledem na benevolentní definici a navržené podmínky získání sociálního bytu mohou nekontrolovatelně narůstat.
 
A v tom spatřuje Tomáš Kubíček největší problém připravovaného zákona. „Různé analýzy a demografické prognózy totiž ukazují, že počet žadatelů o příspěvek na bydlení se v budoucích letech nijak dramaticky zvyšovat nebude a i přes vysokou částku poskytnutou na výplatu těchto dávek (v roce 2015 zhruba 13,7 mld. korun) jde stále zdaleka o nejlevnější variantu řešení. Zachování současného systému příspěvků má tak největší smysl,“ vysvětluje Kubíček. Důvodů je hned několik:
1.       Stávající příjemci dávek již bydlení mají, bez něj by na příspěvek neměli nárok. Výše příspěvku navíc odráží skutečné náklady na bydlení a je zastropovaná.
2.       Příjemci využívají stávající kapacity bytových fondů měst či soukromých poskytovatelů.
3.       Jsou začleněni do běžné společnosti a běžného života, mohou se stěhovat za prací apod.
4.       O své bydlení se musejí starat sami a snažit se o plnění určitých podmínek.
5.       Úřad jejich životní podmínky čtvrtletně sleduje, přehodnocuje a příspěvek na bydlení povolí či zamítne.
6.       Vyplácení příspěvku či doplatku na bydlení je součástí celého systému sociální pomoci.
7.       Zachování současného systému (tedy výplatu dávek na bydlení) nedoprovází žádné další náklady, jako u nově navrhovaných variant.
 
Cílem zákona by tedy, z pohledu Hospodářské komory ČR, mělo být nastavení podmínek pomoci pro úzkou skupinu potřebných lidí, kteří jsou dnes na rezidenčním trhu znevýhodněni a stávající systém SSP jejich situaci neřeší.
 
Nový zákon jde zcela opačnou cestou
 
Ministerstvo ve své Koncepci navrhuje opačný přístup. Namísto výplaty dávek na podporu výdajů na bydlení ukládá obcím povinnost vytvořit sociální bytový fond, z něhož bude žadatelům byty přidělovat. Získá-li žadatel byt, bude mít nárok na hrazení nákladů s ním spojených. Nastavení parametrů pro krátkodobé ubytování však zcela eliminuje motivaci žadatele sociální byt opustit a bydlet v tržním pronájmu. To vše by měla doprovázet každodenní terénní práce sociálních pracovníků.
 
I přes určitý počet volných bytů v ČR, je řada nemovitostí pro sociální bydlení naprosto nevhodná. Důvodem je často špatný technický stav, nevyhovující velikosti a dispozice, a především umístění bytů mimo lokality s největšími sociálními potížemi. Obcím, které své bytové fondy dávno rozprodaly, tak nezbývá, než pronajmout potřebné počty bytů od soukromníků či postavit nové. A právě zde přichází druhý největší problém připravovaného zákona. Veškerá rizika s novou agendou potřebných osob, pronájmem či výstavbou sociálního bytového fondu, včetně veškerých právních, administrativních, garančních a finančních podmínek, by přecházely na obce. Stát ve své analýze uvádí, že náklady na zajištění sociálního bydlení si v horizontu dvaceti let vyžádají zhruba 3 miliardy ročně. Analýza KPMG však uvádí až sedminásobnou částku.
 
 „Důvodem je především detailnější rozbor situace z pohledu počtu osob, vlivu na trh a náklady na provoz systému, které vládní propočet zcela opomněl. Největší položku však pochopitelně tvoří pronájem, respektive výstavba potřebného počtu bytů, bez které se – na základě ministerstvem stanovených podmínek – realizace celého záměru neobejde, a které ve svém finančním výhledu ministerstvo neřešilo vůbec,“ tvrdí Kubíček.
 
Při ekonomickém porovnání všech variant, tedy zachování současného systému podpory bydlení sociálně slabých, nebo pronájmu, respektive výstavbě sociálních bytů čísla jednoznačně hovoří pro zachování dávkového systému. Ten by v horizontu 20 let vyšel stát na 285,5 mld. korun, zatímco pronájem bytů od soukromých subjektů by stál 319,8 miliard korun a spolu s výstavbou potřebného množství bytů by bylo ze státního rozpočtu potřeba až 430 miliard korun. A to nemluvě o mnoha důsledcích, které se ani finančně vyjádřit nedají,“ vyčíslil nákladnost navržené Koncepce Kubíček. 
 
Rizika připravovaného zákona
 
Největší dopad bude mít nový zákon na města a obce, která ponesou tíhu veškeré zodpovědnosti a rizik, zatímco od státu dostanou jen omezené prostředky na splnění podmínek zákona. „V tomto jsme se Svazem obcí a měst zajedno. Proč přenášet veškerá rizika na samosprávy, když existuje prověřené, fungující a levnější řešení bez takovýchto rizik?
 
Důležité jsou zkušenosti samotných obcí a měst, kde otázku tzv. sociálního bydlení už dávno řeší a nový zákon by jejich dlouholeté úsilí a výsledky mohl jen zkomplikovat. Trh funguje jednoduše, tam kde problém není, se mu města tolik nevěnují, tam, kde se problém vyskytuje, už řada měst situaci dávno řeší po svém a využívá stávajících programů. Zkušenosti z měst však ukazují, že vždy bude existovat procento lidí, kteří i přes veškerou snahu a péči jednoduše o lepší bydlení nestojí a nechtějí pro něj nic udělat.
 
V případě, že bude zákon schválen podle znění Koncepce, bude mít masový pronájem sociálních bytů s nízkým „sociálním“ nájemným negativní dopad na celý rezidenční trh, včetně nové výstavby. „Obáváme se totiž účelového stěhování lidí ze stávajících bytů, díky nimž berou příspěvky, do tzv. sociálních bytů, které budou mít za mnohem nižší nájem a bez práce.“ Dopady na podobu a rozpočty měst jsou podle Kubíčka dalekosáhlé. Rizika spočívají také v potřebných legislativních úpravách všech dotčených zákonů a vyhlášek, stanovení garancí za pronajaté či postavené byty, atd. atd. 
 
Rád bych doplnil ještě jednu zásadní skutečnost, a to jsou zkušenosti ze západní Evropy, kde podobné modely naprosto ztroskotaly a namísto skutečně potřebných lidí žijí v sociálních bytech středně i vysoce příjmoví občané. Náklady na sociální bydlení jsou v přepočtu na obyvatele např. ve Velké Británii a Francii 10krát vyšší než v ČR, v Rakousku dokonce 12krát vyšší. To svědčí o naprosté neefektivitě,“ je přesvědčen Kubíček.
 
S ohledem na vysoké finanční náklady, zkušenosti ze zahraničí a riziko rozložení systému státní sociální pomoci bychom vládě doporučovali zachovat současný systém vyplácení příspěvku a doplatku na bydlení, popř. redukovat dvě dávky na jedinou, a zaměřit se v zákoně výhradně na pomoc nejohroženější, velice úzké skupině obyvatel, jejíž potřeby je třeba řešit individuálně,“ uzavírá Tomáš Kubíček z Hospodářské komory.
/jak-na-