Sektorová daň je pokrytectví

Ministr financí Zbyněk Stanjura zmínil možnost zavedení sektorových daní, aby zachránil rozpočet. Jenže nedodal, kdo by to nakonec všechno zaplatil.

Speciální sektorové daně jsou považovány ve srovnání s všeobecnými daněmi za nástroj, který výrazněji pokřivuje trh. Přesto se k nim a jejich zvyšování státy i vlády uchylují zpravidla z fiskálních důvodů. Někdy bývá motivem také cílené znevýhodnění konkrétního druhu hospodářské aktivity nebo spotřeby. Jde-li o druhý důvod existence sektorových daní, nebývá vždy vodítkem vybrat peníze do rozpočtu.

Daň v takových případech reguluje z hlediska státem prosazované morálky nežádoucí, nicméně ne zcela zakázanou aktivitu, jinak by ji stát prostě pokutoval, anebo daň omezuje takovou spotřebu, kterou stát považuje za škodlivou, anebo nakonec vláda zpomaluje vyčerpání nějakého vzácného, neobnovitelného zdroje. Taková je podstata daně z hazardních her, spotřební daně z tabákových výrobků nebo úhrady z vydobytých nerostů.

Pokud jde o rozpočtovou atraktivitu zavádění a udržování sektorových daní, ta vyplývá z toho, že základ sektorové daně bývá zdánlivě nezávislý na výši sazby daně, takže vlády považují třeba spotřební daně z energetických produktů nebo z alkoholických nápojů za rezervu pro případ zalátání rozpočtových děr.

Ovšem nesmí se to přehánět, praxe totiž potvrzuje tzv. Lafferovu hypotézu, podle které příliš vysoká sazba vede naopak k nižšímu výběru daně. Nemusí to ovšem nutně znamenat, že se příslušná aktivita nebo spotřeba nekoná, jako spíše to, že se vytěsní do ilegality.

Nerovné zacházení

Sektorové daně jsou tak trochu vyjádřením pokrytectví státu a nerovného zacházení. Jde o to, že se zpravidla ukládají souběžně s všeobecnými daněmi. Takže je příslušná aktivita nebo spotřeba zdaněna jak všeobecnými daněmi typu DPH či daně z příjmů, tak zvláštní sektorovou daní.

Mravokárci by také v ideálu nejraději úplně zakázali hrát hazard, pít alkohol, kouřit či znečišťovat vzduch zplodinami ze spalovacích motorů, a sektorová daň tak představuje kompromis, tedy jakousi toleranci za úplatu.

I u sektorových daní funguje mechanismus přenosu daňového břemene. Jde o to, že faktické důsledky daně často nese úplně jiný subjekt než ten, který formálně daň odvádí. Historie se opakuje, předchozí globální finanční krize odstartovaná pádem americké investiční banky Lehman Brothers rozproudila debaty, zda by hříšné banky neměly platit zvláštní sektorovou daň.

Tehdy toto lákadlo alespoň čeští politici ustáli. Sektorová bankovní daň by nepochybně působila ve směru zvyšování úrokových sazeb. Dražší úvěry a ostatní bankovní služby by zvýšily náklady firem, následně zpomalily pořizování hrubého fixního kapitálu nebo zvýšily cenu firemních produktů. V důsledku nižších investic by se oslabila konkurenceschopnost firem. Následkem vyšších cen zboží a služeb by zase vzrostla inflace. V reakci na cenový vývoj by centrální banka mohla zvýšit své úrokové sazby, což by vedlo ke zvýšení sazeb v komerčních bankách. Dražší úvěry by opět zvýšily náklady firem… Spirála by mohla pokračovat.

To jsem psal na stránkách tohoto listu před třemi lety v době konjunktury před covidem a válkou na Ukrajině. Dnešní inflační prostředí nic nezměnilo na hodnocení sektorové bankovní daně. Lze snad doplnit jen naléhavý apel na větší sladěnost rozpočtové politiky vlády a měnové politiky centrální banky.

Dalším sektorem kandidujícím na nepřízeň politiků je energetika. Vysoké tržní ceny energií – ponechme stranou, do jaké míry se na nich podílí zelená politika Evropské unie a jak je vybičovala ruská invaze na Ukrajinu – jsou velkým aktuálním problémem nejenom české ekonomiky.

Dnešní energetika je relativně liberalizovaným odvětvím. Ceny energií se odvíjejí od obchodování na burzách. V této souvislosti si je třeba uvědomit, že výnosy firmy v tržním hospodářství nezáleží jen na vnitřních opatřeních samotné firmy, zda nabídne lepší výrobek nebo kvalitnější službu. V otevřené tržní ekonomice totiž realizovatelnou cenu produktu neurčuje sama firma. Jednou je vyšší cena čipů, jindy hovězího masa, teď elektřiny.

Je naštěstí dobře, že se vlády nevěnují detailním konjunkturálním analýzám a průběžně nezavádějí sektorové daně podle toho, jak na burze roste ta která cena. Ale i v energetice, tak jako v bankovnictví platí, že uvalení sektorové daně samo o sobě nesníží cenu nabízeného produktu. Záleží na tom, co je prioritou, zda snížení cen energií, anebo snížení rozpočtového schodku.

Má-li být sektorová daň nástrojem pro snížení cen energií, tedy finančním zdrojem pro dotování cen energií, potom schodek nesníží. Má-li se snížit schodek, pak nelze zároveň s výběrem daně poskytovat úsporné tarify. Jde-li o ceny, je sektorová daň alternativou zavedení cenového stropu, tedy jiného kroku pokřivujícího trh.

Nabízí se ovšem i možnost tržně konformnějšího opatření k získání zdroje pro dotování cen, anebo ke snížení rozpočtového napětí. Pokud totiž většinový vlastník v energetické obchodní společnosti rozhodne o výplatě vyšší dividendy, aniž by ohrozil fungování společnosti, půjde o postup „pouhého“ hlasování v orgánu korporace, který se obejde bez legislativního násilí.

Ladislav Minčič, ředitel Odboru legislativy, práva a analýz Hospodářské komory ČR

Mf DNES, 11. 7. 2022