Prokletí covidové adresnosti

20.11.2020 Ladislav Minčič

Adresnost – asi nutná, ale vždy velmi problematická součást všech vládních koronavirových zákazů a omezení a stejně tak následně poskytovaných státních kompenzací. Nastaveným sítem vždy někdo těsně propadne.

Probíhající koronavirová krize má dva znaky. Jednak jde o samotnou nemoc, která lidem komplikuje život a některým ho i bere. A jednak jde o hospodářské, sociální i psychické důsledky opatření, která činí stát se záměrem omezit šíření nemoci.

Všichni chápou, že když stát přijímá mimořádné zákazy a omezení, musí sehrát roli i při zmírnění jejich následků. Je legitimní, že se lišíme v názoru na to, jaké by měly být forma a rozsah oné nápravy. Představy sahají od plošných velkorysých dotací všem přes náhradu nerealizovaných zisků či jakkoliv vysokých individuálních škod, jsou-li prokázány, až po dílčí, adresné a nepříliš vysokým limitem zastropované kompenzace.

Hospodářská komora je v průběhu krize ve stálém kontaktu se svými členy i dalšími podnikateli. Provozujeme poradnu, pravidelně provádíme různá šetření, sdělujeme aktuální novinky prostřednictvím webových stránek i sociálních sítí, koordinujeme pozice s dalšími podnikatelskými a zaměstnavatelskými organizacemi, dostáváme řadu podnětů. A z těchto zpětných vazeb lze vydestilovat pár obecných paradoxů provázejících nejspíše každou státní regulaci.

Často si podnikatelé stěžují, že propadají nastaveným sítem státních kompenzací. Takových subjektů je řada a zdá se, že nyní v podzimní fázi krize je podobných hlasů ještě víc. Hodně to souvisí s větší adresností kompenzačních opatření v druhé vlně. Vždycky, když se zúží hranice vymezující ty, kteří mohou dosáhnout na kompenzaci, dotaci, podporu, úlevu, obecněji na jakýkoliv benefit, zůstane někdo sice v těsné blízkosti hranic, ale již za nimi.

Jak se udržet v sítu

Lidsky lze s nespokojeností podobných outsiderů soucítit. Mohou mezi nimi být i mnozí opravdu potřební. Faktem ale je, že při jakémkoliv posunu hranic, nemá-li být podpora státu plošná, vznikne problém hraničních případů.

Pokud ale z různých důvodů odmítneme plošné řešení, vygeneruje případné rozšíření okruhu adresátů vždy jen novou množinu nepokrytých případů. Živě se diskutuje i o logice zákazů. Hospodářská komora, ale předpokládám, že i státní orgány jsou vyzývány, aby iniciovaly změnu regulace. I zde je podstatou mnoha výtek jen dělicí čára – proč je omezeno provozování této činnosti a tamté ne?

A jsme opět u adresnosti, tentokrát lockdownu. Nikdo soudný si nepřeje plošnou uzávěru ekonomiky, ale když se regulace udělá odvětvově, zase vzniká problém subjektů na pomezí. Adresné omezení bývá ovšem často definováno za použití „jemnějších“ ukazatelů než jednoduchých, ale hrubých kritérií typu: služby ano, průmysl ne.

Vzniká tak riziko provázanosti těchto jemnějších, zejména číselných ukazatelů. O jakou provázanost a (ne)srozumitelnost jde, ilustruje hypotetický příklad: při divadelních produkcích by byly vládou zakázány akce s návštěvou nad 500 osob, zatímco všechny ostatní hromadné aktivity by byly zakázány již v případě návštěvy nad 100 osob. Problematická tvář adresnosti omezení a následné adresnosti státních kompenzací nespočívá jen ve sporných situacích, kdy se nedostane na všechny potřebné, ale i v tom, že dochází k ne vždy zamýšlenému souběhu kompenzací.

Například na jaře, když byla benevolence státu větší, se i v médiích poukazovalo na subjekty, které v době krize dostávaly prostřednictvím různých rozpočtových nástrojů od ostatních daňových poplatníků více, než si samy podnikáním vydělaly před krizí. Taková situace je morálním hazardem. Při vědomí tohoto rizika stát někdy preventivně vylučuje souběh i v případech, kdy o nadužívání nemůže být řeč. Nový zákon o kompenzačním bonusu tak z čerpání bonusu vylučuje ty podnikající fyzické osoby, které mají zaměstnance, na něž dostávají prostředky z programu Antivirus.

Toto vyloučení kontrastuje s přístupem ke společníkům společností s ručením omezeným, kteří mohou osobně dostávat kompenzační bonus a jejich s. r. o. může souběžně čerpat kompenzace z programu Antivirus. Ekonomickou podstatou programu Antivirus, na rozdíl od jeho formálně právní konstrukce, je pomoc zaměstnancům, kteří si udrží zaměstnání i v době, kdy jsou kvůli pandemii na překážkách a nepracují. Oni jsou faktickými konečnými příjemci státní pomoci.

Právě proto je přiměřené umožnit, aby třeba živnostník s uzavřenou provozovnou, zaměstnávající dva pomocníky, mohl vedle peněz z programu Antivirus, které mu umožňují vyplácet náhradu mzdy oběma nepracujícím pomocníkům, dostat i bonus kompenzující úplný výpadek jeho osobních příjmů. Jiným diskutabilním případem je, že jeden a týž zaměstnavatel nemohl kombinovat pomoc z Antiviru A, B a C.

Rozumné je vyloučit souběh pomoci na úrovni konkrétního zaměstnance, tj. aby na příslušného zaměstnance nemohl zaměstnavatel čerpat pomoc z několika zdrojů. Z logiky věci jedni zaměstnanci mohou být na překážkách, zatímco druzí musí třeba zabezpečit nepřetržitý provoz zařízení. Stát přiznal pomoc při zaměstnávání jedné i druhé skupiny zaměstnanců, ale jen když každá skupina pracuje v jiné firmě.

Vyloučením kombinace na úrovni zaměstnavatele se administrativně jednoduše vyloučil souběh na úrovni jakéhokoliv jeho zaměstnance, jenže je to hrubé řešení neodpovídající skutečným poměrům na trhu práce. Zmíněný morální hazard se v uvedených případech odstranil tím, že byl jednoduše zúžen původně racionálně zkonstruovaný okruh adresátů kompenzací. A také hned vznikl problém nový.

Mf DNES: 20.11.2020

delejte-marketing-i-s-malym-rozpoctem-webinar-komora