Proč věřím očkování

Odstupující i budoucí premiér společně podpořili rychlejší očkování třetí dávkou. Je to dobře, mezi evropskými zeměmi jsme v proočkovanosti stále na chvostu. A já očkování věřím. Proč?

Mám rád konkrétní čísla a celý život se zabývám statistikou. Ta je v případě očkování jasná. Očkování neochrání před novou nákazou covidem jednotlivce, chrání však společnost. Naočkovaný člověk může covid dostat, ale má daleko větší pravděpodobnost, že průběh bude lehký a že neskončí na JIP. Dnešní rostoucí zátěž nemocnic a JIP je dána především počtem hospitalizovaných neproočkovaných seniorů, ale i mladších pacientů, kteří obvykle ani netrpí dalšími závažnými onemocněními. Pokud by tito lidé byli očkovaní, onemocnělo by jich mnohem méně a zátěž JIP by byla možná jen třetinová.

Menší část seniorů, kteří skončili na JIP a jsou očkovaní, téměř vždy trpí dalšími, velmi vážnými chorobami, jejich velmi oslabený organismus je zranitelný vůči každému virovému onemocnění a byli by ohroženi třeba jen chřipkou. A pak jsou na JIP ti mladší, neočkovaní, výjimkou nejsou ani lidé mladší než 50 let. V případě lidí v produktivním věku a dětí je sílu očkování složitější statisticky prokázat, mnoho lidí dnes covid buď nepřizná, nebo ani neví, že ho prodělali.

Neočkovaní se také musí více testovat, a tedy se u nich covid častěji prokáže. Přesto i v těchto věkových kategoriích data jasně dokazují, že očkování znamená menší riziko covidu. Další důkaz: čísla poukazují na největší riziková ohniska v menších obcích (hlavně na Moravě), kde je proočkovanost velmi nízká, obce jsou blízko sebe a lidé se pravidelně hromadně setkávají. Konečně je tu i mezinárodní srovnání. V lednu prožívalo Portugalsko covidovou katastrofu, dnes je evropským premiantem a žije si volně a svobodně. Důvod? Více než 90procentní proočkovanost. Co chtějí ještě popírači očkování slyšet?

Lékařská komunita obecně očkování podporuje, musí se však sjednotit v názoru, kdo by očkován být opravdu neměl. Kromě vybraných závažných onemocnění jde především o hladinu protilátek. Existuje nemalá skupina lékařů, kteří pacientům s vyšší hladinou protilátek aktivně očkování nedoporučují a mají pro to objektivní důvody. Rozumím, ale od jiných lékařů slyším opak. Mohou lékařské instituce vydat závazné stanovisko, zda protilátky jsou objektivní překážkou pro očkování či ne? A pokud takové stanovisko bude, je schopno ministerstvo zdravotnictví dát lidem, kteří se skutečně nesmějí nechat očkovat, stejnou šanci pro normální život jako očkovaným?

Chceme-li dospět k daleko většímu celospolečenskému souhlasu s očkováním a k portugalskému stavu, pak odpověď na obě otázky by měla být ano. Pak jsou tady odpírači očkování. Zdá se jich docela hodně, ale problém je jen jejich malé, ale aktivní jádro, které ovlivňuje daleko větší skupinu nerozhodnutých. Do tohoto jádra patří lidé, co věří každé konspirační teorii, co realizují své nenaplněné ambice poštěkáváním na sociálních sítích, lidé, kterým v klidných dobách chybí konflikt. S těmi nic nenaděláme, jejich počet roste v celé Evropě i v USA a souvisí to s postupujícím rozštěpením vyspělých společností dávno před covidem. Do tohoto jádra však patří i ideologové svobody vždy a za každých okolností. Ano, ale jen tehdy, poznáme-li současně také okolní podmínky, které svobodu každého z nás omezují.

Už Baruch Spinoza hovořil o svobodě jako o poznané nutnosti. Jádro odpíračů je agresivní, hlasité a lze na ně reagovat dvojím způsobem. Je možné stejně agresivně a hlasitě podporovat očkování, vyjít do ulic a aktivovat onu „mlčící většinu“, která se chce očkovat, ale jinak pracovat a žít si svůj život, pokud možno bez covidových omezení. Myslím však, že fanatičtí odpírači za to ani nestojí. Proto je lepší druhá možnost, nechat je křičet, nevšímat si jich a jsem si jist, že těch nerozhodnutých, kteří zatím očkování nechtějí, bude stále méně.

Covid tady s námi bude ještě dlouho, i když věřme, že už ne v tak vypjaté podobě jako nyní. Bude zde jako virové onemocnění, proti němuž se očkujeme, jako se očkujeme proti chřipce. Společnosti budou postupně získávat větší imunitu, očkování v tom bude hrát rozhodující roli a odpírači si časem najdou jiné pole pro seberealizaci. Nepotřebujeme už žádné lock downy, naopak, naučme se s covidem žít.

Naučme se být opatrnější v kontaktech mezi lidmi, v práci, při cestování a smiřme se ještě na nějaký čas s rouškami a občasným testováním. Vraťme se k normálnímu životu a vyhněme se extrémům: nepřipusťme omezení zaměstnání a uzavírání škol, na druhé straně pochopme, že dočasné restrikce musíme respektovat (a porušení trestat) více než dosud. A hlavně se očkujme.

Vladimír Dlouhý, prezident Hospodářské komory ČR, Právo 2. 12. 2021