Podnikateli, úplně se svlékni

16/07/2018 Ladislav Minčič

Ideální ochranu účastníků trhu by podle dnešních reformátorů kapitalismu mělo zajistit úplné sdílení firemních informací. Jenže to by zničilo podnikání a trh jako takové.

Koncem června se mezi členy hospodářské komory uskutečnila anketa ohledně zveřejňování účetních závěrek. Ukázalo se, že pět ze šesti firem aspoň někdy vyhledává v rejstříku finanční informace o jiných firmách. Ospravedlňuje takový výsledek zveřejňování finančních údajů? Sám o sobě rozhodně ne. Je to podobné, jako když daňoví poplatníci využívají speciální daňovou úlevu. Bylo by iracionální, kdyby podnikatel na úlevu, když už tu možnost má, rezignoval, například jen kvůli vědomí, že mu ji fakticky poskytují ti poplatníci, kteří sami na úlevu nedosáhnou.

Účetnictví je totiž informační soustava, která zachycuje, měří, sčítá, všelijak uspořádává, a především zobrazuje události, které provázejí hospodářskou aktivitu. Zobrazuje tyto skutečnosti primárně pro potřeby podnikatelů, tedy majitelů byznysu, aby věděli, jaký je stav a vývoj jejich majetku, jak jej rozhojňují, či naopak ztenčují manažeři a další zaměstnanci. Dvě poslední kategorie insiderů v různém rozsahu pochopitelně také disponují informacemi, ovšem s vědomím podnikatele, který si je najímá. Pokud firma – opět cíleně, anebo vědomě – potřebuje financovat podnikatelské aktivity, poskytuje údaje z účetnictví bankám nebo investorům. Ve všech uvedených případech podnikatel poskytuje finanční informace na základě dohody. Nakonec přístup k nim má zaručený i daňová správa, s tímto jejím vrchnostenským nárokem je podnikatel smířen, či alespoň srozuměn.

Požadavek povinně plošně zveřejňovat finanční informace je ovšem extenzivním projevem státního násilí. A má své opodstatnění jen v případě veřejně obchodovaných korporací. Zvolí-li si podnikatel jako organizačně právní formu podnikání akciovou společnost, musí počítat se soustavným zájmem nejen stávajících, ale i potenciálních investorů. Leč je to volba podnikatele.

Bez rizika není ani podnikání 

V posledních letech se však jak na mezinárodní, tak na domácí úrovni prosazuje kolektivistický přístup nutící podnikatele sdílet citlivé finanční údaje s dodavateli, odběrateli, přímými i nepřímými konkurenty. Rozumné meze základních práv na život, majetek a svobodu myšlení a projevu jsou pečovatelským státem rozšiřovány o další a další nároková práva. Tlak na sebeodhalování je odůvodňován ochranou obchodních partnerů, spotřebitelů.

Ze shora zmíněné ankety vyplynulo, že čtyři z pěti firem si jsou vědomy či alespoň připouštějí, že publikování finančních výsledků může vést k agresi proti zveřejňujícím i k jejich poškození. Takové nebezpečí se týká hlavně menších firem a brání investicím a obchodům zahrnujícím možná rizikovější, ale třeba také úspěšnější podnikatelské záměry. Konečným důsledkem je vytváření překážek efektivnímu podnikání při poskytování zboží a služeb spotřebitelům.

Nicméně se zdá, že ideální ochranou účastníků trhu by podle dnešních reformátorů kapitalismu měla být taková regulace soukromého podnikání, včetně úplného sdílení informací, která by odstranila veškerá podnikatelská rizika, a tedy i podnikání a trh jako takové. Jak pamětníci vědí, výsledný návrat k direktivně řízené ekonomice by ovšem paradoxně znamenal utajování skutečných hospodářských údajů a jejich tvůrčí úpravu podle politických potřeb.

Autor ani hospodářská komora se striktně nevymezují vůči povinnosti zakládat účetní dokumenty do sbírky listin obchodního rejstříku. Jen čtvrtina účastníků zmíněné ankety totiž soudí, že by vůbec žádné finanční informace neměly být veřejné.

Hodně záleží na rozsahu zveřejňovaných informací, způsobu poskytnutí a okolnostech jejich sdílení. Při uvažování o rozumném přístupu ke zveřejňování by platná národní ani unijní legislativa neměla představovat nepřekročitelné tabu. Jistě, revidovat směrnici je ještě těžší než novelizovat národní zákon, ale to by nemělo vylučovat diskusi na dané téma. Předně je třeba poznamenat, že by měly existovat komfortní podmínky pro dobrovolné zveřejňování.

Pro řadu firem může být maximální transparentnost součástí jejich image a může za jistých okolností znamenat konkurenční výhodu. Jak je zmíněno výše, u velkých akciových společností, obecněji větších firem podléhajících auditu, ale i firem, které podnikají s významným zapojením veřejných peněz, dává smysl i povinná detailnější publikace. U menších korporací může být racionální pouhý indikátor velikosti firmy, tedy zda jde o mikrofirmu, firmu malou, nebo střední. Zákon o účetnictví k takovému rozlišení používá kritéria, jako je výše aktiv, velikost obratu nebo počet zaměstnanců. Smysl dává i publikace orientačního údaje o výši zisku ve škále „od do“.

Dále by mělo poskytování respektovat dvě základní pravidla moderního regulatorního přístupu. Prvním je princip „pouze jednou“, tedy že ze strany povinných subjektů stačí státu (třeba finančnímu úřadu) zaslat požadované údaje pouze jednou a je úlohou státu je dále distribuovat mezi úřady (třeba Českému statistickému úřadu nebo právě rejstříkovému soudu ke „zveřejnění“). Druhou je zásada strukturované elektronické komunikace. Právě druhý princip by zautomatizoval případnou identifikaci rozumného minima obdržených finančních údajů a jeho předání ke zveřejnění na portál justice.cz.
Pozoruhodné přitom je, že většina – přes 60 procent – ze tří čtvrtin dotazovaných podnikatelů, kteří s nějakou formou zveřejňování souhlasí, by si přála být informována, kdo si jejich finanční výsledky prohlížel.

Publikování finančních zpráv může vést k agresi proti zveřejňujícím i k jejich poškození.

Komentář vyšel v Mf DNES 16.7.2018