Plať a hlavně nic nechtěj!

V obtížné ekonomické situaci natahuje ruku ke státní pokladně kdekdo. A není fér, že si podnikatelé na rozdíl od ostatních sociálních skupin musí v potížích pomoci sami. I podnikatelé potřebují mít jistotu, že je vláda, ani ta pravostředová, nehodí přes palubu.

Občas lze slyšet výzvu – když jsou podnikatelé proti zvyšování daní, měli by se vzdát požadavků na jakékoliv dotace. Je taková výzva odůvodněná? Rozeberme si to.

Vybírané daně jsou zdrojem peněz pro kolektivní nebo – jak se někdy také říká – politické přerozdělení. Jediným skutečným plátcem daní je soukromý sektor, tedy sami podnikatelé od drobných živnostníků po nadnárodní korporace a jejich zaměstnanci. Celý veřejný sektor je financován soukromým sektorem, což se týká i faktického placení daní, které jsou formálně odváděny státními, krajskými či obecními institucemi a zaměstnanci těchto institucí. Odsud vyplývá malé nadšení podnikatelů z jakéhokoliv zvyšování daní.

Pokud jde o rozpočtové výdaje a slevy na daních, jejichž prostřednictvím se kolektivně přerozděluje, existují tři základní oblasti, které má stát nesporně zajišťovat. Jde o bezpečnost, tedy policii, armádu a zahraniční službu, dále o férové nalézání řádu a spravedlnosti, čímž se rozumí legislativa a justice, a nakonec o službu zabezpečující potřebné finanční zdroje, tedy o nepříliš populární, leč podle všeho nezbytné výběrčí daní. Dál už záleží na individuálním politickém vkusu: zda vůbec, a když ano, tak
do jaké míry je třeba mít státní penzijní systém a další sociální dávky, veřejné zdravotnictví, veřejné komunikační systémy, veřejné školství, péči o životní prostředí, subvencovanou vědu, kulturu, sport, anebo právě dotovat ty či ony podnikatelské aktivity.

Dotace a křivý trh

Má se za to, že efektivita přerozdělených peněz včetně dotací je obecně nižší než v případě jejich využití dle vlastní úvahy soukromého subjektu. Dotace pozměňují situaci na trhu, přesněji řečeno: způsobují distorze čili pokřivení trhu. Podnikatelé se zkušeností každodenní hospodářské soutěže vnímají distorzní účinky dotací více než jiné sociální skupiny. Na druhé straně se autor tohoto textu setkal s řadou podnikatelů, jejichž fundamentální kritika dotací začínala a končila u prostředků přidělených jiným. Pokud čerpali sami, byli a jsou v hodnocení dotací mnohem velkorysejší.

Hlavní důvod spočívá v obrovské míře přerozdělení. Jejím symbolickým ukazatelem je den daňové svobody, který ukazuje, dokdy musí privátní sektor pracovat na financování toho veřejného a odkdy si již vydělává sám na sebe. Podle různých metodik se v naší zemi onen den aktuálně pohybuje mezi polovinou června a koncem prázdnin. V prostředí, kdy privátní sektor svými daněmi platí doslova kdeco, je naivní a možná až nestoudné požadovat právě po podnikateli, který sám napřímo nebo zprostředkovaně skrze své zaměstnance vše financuje, aby se dobrovolně vzdal příležitosti čerpat z existujícího dotačního titulu nebo aby nevyužíval zákonnou daňovou úlevu.

Z pohledu konkrétního podnikatele je legitimní usilovat i o vytvoření nového dotačního titulu, z něhož by teprve v budoucnu těžil. Je jen na ostatních daňových poplatnících, kteří to celé zaplatí, aby přesvědčili politiky na úrovni státu, kraje nebo obce, že další pokřivení trhu není žádoucí.

Naopak, morálním hazardem je až neuvěřitelná samozřejmost, se kterou je nasloucháno hlasům o důležitosti financování čehokoliv jiného vedle výše zmíněných základních funkcí státu, jen ne o poskytování dotací, kompenzací nebo podpor adresovaných podnikatelům. Za zcela legitimní politickou diskusi se považuje argumentace o udržování, či dokonce navyšování rozpočtových kapitol, které nasměrují vyinkasované daně do veřejného sektoru. Pikantní je veřejností vnímaná přirozenost návrhů vzešlých zevnitř veřejného sektoru, ať už jde o vydávání peněz na důchody, školství, vědu, kulturu, sociální dávky, či třeba na platy úředníků, kdy si o peníze říkají nebo nové rozpočtové položky vymýšlejí reprezentanti příslušných veřejných institucí, příjemci sociálních transferů, odbory státních zaměstnanců a samozřejmě i samotní zákonodárci, kteří jsou rovněž placeni z daní privátního sektoru.

Co chceš, parazite?

Zato když si o zlomek peněz zaplacených do státního rozpočtu jimi samotnými řeknou podnikatelé, je to pro mnohé strážce morálky – nezřídka bez vlastního bezprostředního kontaktu s reálnou ekonomikou – jaksi chucpe. Od podnikatelů se očekává zdrženlivost. Zkrátka: Podnikateli, drž ústa a plať!

Veřejné mínění snad již většinově nepovažuje podnikatele za bezohledné vykořisťovatele a podvodníky, a dnes možná už ani za parazity. Přesto některé předsudky zůstávají. To poslední, po čem by chtěl autor tohoto textu volat, je expanze státu, zvyšování rozpočtových výdajů prostřednictvím masivních provozních nebo investičních dotací podnikatelům. Není ale fér, když se macešsky paušalizuje ve smyslu, že podnikatelům není třeba za žádných okolností pomáhat, že si na rozdíl od ostatních sociálních skupin musí v potížích pomoci sami. Jde zde o to, aby podnikatelská komunita měla jistotu, že ji v mimořádných situacích nehodí přes palubu žádná rozumná vláda, ani ta pravostředová.

Ladislav Minčič, Mf DNES 15. 8. 2022