Opravdu zlomový rozpočet?

Vláda Petra Fialy protlačila prvním sněmovním čtením přepracovaný návrh státního rozpočtu. Chyby se v něm dají najít, ale má i své klady. O současné vládě toho ale víc vypoví až rozpočet příští, který připraví celý sama.

Před třemi roky jsem v tomto listě označil přebytkové hospodaření státu v roce 2018 za dobré znamení.
Pro daňové poplatníky i trhy je významnější, jak fakticky rozpočet dopadne, než jak je naplánován. Za tím si stojím. V tomto smyslu je proto polehčující okolností katastrofického hospodaření státu v posledních dvou covidových letech, že výsledné schodky byly vždy nakonec nižší, než si předchozí vláda připouštěla.

Nicméně i sama podoba schvalovaných rozpočtů hraje důležitou roli. Ukazuje na to, jak moc si která vláda věří, jak velkou rezervu si v prostředí plném nejistot nechává, jak odvážně, či naopak zbaběle přivazuje daňové příjmy k odhadovanému hospodářskému vývoji, jak moc si chce štědrými výdaji naklonit tu či onu skupinu voličů. Ale rozpočtové plány rovněž prozrazují, zda vedle pragmatických až oportunistických ohledů má vláda i ideovou vizi. Myšlenku, pro jejíž naplnění riskuje třeba i politickou prohru.

Covid-19 infikoval myšlení politiků i veřejnosti. Stamiliardové schodky se zdají být normálními. Žijeme v době, kdy je nejnovější návrh rozpočtu na rok 2022 s brutálním schodkem 280 miliard korun nejen vládnoucí koalicí, ale i velkou částí odborné veřejnosti hodnocen téměř tak pozitivně, jako kdyby byl konečně předložen fiskální plán s přebytkem.

Kritici vytýkají návrhu necitlivé, či dokonce neoprávněné škrty nebo to, že konečný výsledek bude horší či že jde v reálu o větší schodek, který se pouze odsouvá v čase. Ani aktuální návrh není prost tradičního hříchu předkladatelů rozpočtu, kdy výše některých položek úplně nekoresponduje s ustanoveními příslušných právních předpisů. Je-li však nutné vytýkat takový nesoulad vládě, když předkládá návrh rozpočtu v obvyklých podmínkách, tj. řadu měsíců po nástupu a řadu měsíců před začátkem příslušného rozpočtového roku, pak ve vztahu k novopečené vládě, spěchající během rozpočtového provizoria, je férové být velkorysejší. A tolerovat, že případnou kolizi s příslušnými právními předpisy co nejrychleji dodatečně ošetří.

Hokynaření není nutné

Nejnovější návrh rozpočtu ale přináší i leccos pozitivního. I když je vystavěn na půdorysu připraveném předchozí vládou, ukazuje, jak je užitečné provádět inventarizaci všech náročnějších výdajových položek, a nepřimalovávat tak do letošního rozpočtu to, co se nestihne zrealizovat.

Potěšitelná je profesionalita úředníků, kteří se rozpočtem zaobírají, nejen na ministerstvu financí. Nenaplnily se katastrofické obavy, že nově příchozí politici budou loutkami v rukou nezaměnitelných státních úředníků.

Návrh také ukázal, že sestavování rozpočtu nemusí být jen sérií dvoustranných vyjednávání ministerstva financí s jednotlivými resorty. Důvod je očividný – pokud má objem výdajů pevný strop, pak přidání jednomu rezortu znamená ubrání druhému.

Souběžná diskuse se vzájemně si konkurujícími ministerstvy přispívá k větší přehlednosti fiskální politiky i soudržnosti vlády. Pozitivem je i to, že byl aktualizovaný plán sestaven poměrně rychle, čímž se zeslabují obávaná rizika dlouhodobého fungování státu v rozpočtovém provizoriu.

V dynamicky se měnících národohospodářských podmínkách, zejména pokud jde o vývoj cenové hladiny, je v zásadě neopakovatelným plusem návrhu i to, že jsou příjmy i výdaje roku 2022 spočítány na základě letošních poznatků a odhadů.

Teprve původní návrh rozpočtu na další rok naznačí, zda a jakou fiskální ideu nová vláda sleduje. Rébus, který před ní stojí, nemá očividná řešení. Třeba podíl mandatorních výdajů na celkových výdajích. Letos mají tvořit 54,5 %. Je to málo, anebo moc?

Apel na zeštíhlení státu a vyklizení jeho vlivu z míst, kam příliš nepatří, jakoby předjímá, že je třeba financovat jenom vyjmenované a všem srozumitelné, a proto nejlépe stabilními zákonnými pravidly stanovené věci. Tedy více mandatorních výdajů. Anebo jde o to, že předem stanovené mandatorní výdaje zbytečně konzervují očekávání občanů a institucí, a představují tak tíživé břemeno pro každou politickou reprezentaci, která pak nemá prostor pro efektivní operativní vládnutí?

Podobně je to s dilematem mezi běžnými a kapitálovými výdaji. Aktuální návrh počítá s kapitálovými výdaji ve výši 203,3 miliardy korun, tedy 10,7 % celkových výdajů. Zdánlivě nesporná je teze, že kapitálové výdaje často mají pro velkou část daňových poplatníků přínosný multiplikační efekt, zatímco ty provozní jsou jen „projedeny“ vybranými příjemci veřejných peněz.

Bereme již téměř za samozřejmost, že jsou oblasti, které se bez investičních peněz státu neobejdou, protože nejsou pro soukromé investory atraktivní, jako je jaderná energetika nebo dopravní infrastruktura. Jenže jich není tolik. Stát by obecně neměl vytěsňovat soukromé investice, protože ze své podstaty nemůže postupovat efektivněji než soukromý investor.

Na druhé straně – nebylo by rozumné soustředit se na tvorbu přehledného racionálního právního rámce a pružně reagující úřady a soudy, na zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti, kvalitní školství, zefektivnění zdravotnictví, na důchody, pochopitelně s férovou službou výběru daní na financování toho všeho? Lze se bavit o tom, zda je zmíněný seznam příliš rozsáhlý, anebo v něm něco chybí. Z velké části jsou ale zmíněné funkce kryty právě provozními výdaji.

Nepeskujme novou vládu za provedenou revizi rozpočtu z pera vlády staré. Vyčkejme na její vlastní autorský výtvor. Nenaplnily se obavy, že příchozí politici budou loutkami v rukou státních úředníků.

Mf DNES, 22. 2. 2022