O nesmrtelnosti dotací

13.11.2017

Otázku dotací je třeba vidět v rámci všeho toho, co financuje stát, kraje nebo obce z veřejných zdrojů. Panuje všeobecná shoda, že za peníze daňových poplatníků by určitě měla být zajištěna bezpečnost (policie, armáda a zahraniční služba), férové nalézání řádu a spravedlnosti (legislativa a justice) a služba zabezpečující formování těchto veřejných zdrojů (nepopulární, leč podle všeho nezbytní výběrčí daní). Dál už záleží na politickém vkusu každého z nás: zda vůbec, a když ano, tak do jaké míry je třeba mít státní penzijní systém a další sociální dávky, veřejné zdravotnictví, veřejné komunikační systémy, veřejné školství, péči o životní prostředí, subvencovanou vědu, kulturu, anebo dokonce sport.

Dotace podnikatelům spadají do shora uvedeného výčtu, pokud soukromý subjekt vyvíjí komerční aktivitu v dané oblasti a dostává na ní od eráru příspěvek. O dotace jde ale i tehdy, pokud firma podniká obecně v jakékoliv jiné branži, přičemž primárně uspokojuje poptávku svých obchodních partnerů nebo spotřebitelů, avšak stát, kraj nebo obec usoudí, že při tomto uspokojování firma naplňuje i nějaký celostátní nebo místní zájem, definovaný v oněch shora uvedených oblastech. Říká se tomu různě – naplňování veřejného zájmu, ocenění pozitivní externality, motivace k takovému jednání, které je komerčně nezajímavé, ale realizuje ambice státu, kraje nebo obce v oněch privilegovaných oblastech. Nakonec může jít i o motivaci k jednání, které je už samo o sobě komerčně zajímavé, jen má navíc to štěstí, že koresponduje s představami celostátní, krajské nebo obecní politické reprezentace, která rozhoduje o dotačních titulech.

Dotace jsou jedním z nástrojů přerozdělování, tedy mechanismu, kdy se prostředky odeberou soukromým subjektům a poté se politickým rozhodnutím někam nasměrují. Jsem přesvědčen, že efektivita přerozdělených peněz je obecně nižší než v případě jejich využití dle úvahy soukromého subjektu, ať už je to podnikatel, zaměstnanec nebo jakýkoliv jiný spotřebitel. Ne všichni sdílejí tento názor, nicméně ani ekonomové vycházející z Marxovy školy nepracují s vizí 100% přerozdělení a zásadní úlohu v jeho realizaci přisuzují přímo veřejným institucím nebo státním podnikům, nikoliv případnému dotování soukromých subjektů. Navíc dotační systém nesporně vytváří prostředí příhodné pro korupci, přičemž z ekonomického hlediska lze úplatky sotva považovat za optimálně vynaložené prostředky.

V každém případě dotace pozměňuje situaci na trhu nebo – jak se v ekonomické vědě říká – má distorzní, pokřivující účinek. Někdy se naopak trochu eufemicky říká, že dotace podmínky na trhu vyrovnávají. Takový pohled ovšem předjímá to, že svět bez dotací je sám o sobě pokřivený, což už je však hodnotící ideologizující východisko. Připustíme-li teoreticky, že dotace mohou něco napravit, vždy zůstává praktický problém, jak stanovit míru finančního zásahu státu, kraje nebo obce, aby se naplnil plánovaný efekt. Ano, dotace je svou podstatou spojena s plánováním. A plán má vždy subjektivní, arbitrární charakter.

Přes všechny své limity ale dotace popularitu neztrácejí. Ví-li ekonomická teorie o distorzní podstatě dotací, proč se k nim politici v praxi uchylují?

Pomineme-li plánovače, kteří hodlají revolučně předělat, prostě spasit, anebo naopak záměrně zničit svět, jsou zde pragmatické, někdy až oportunistické důvody, proč jsou dotace stálou součástí politiky místních, regionálních, národních i nadnárodních vlád. První důvod spočívá v tom, že je rozhodování o dotacích lokálně omezené. Zkrátka, když si zavede dotaci jedna země, její podnikatelé získají konkurenční výhodu oproti podnikatelům země, která dotace nezavedla. Nebývá v moci této druhé země prosadit zrušení dotací v zemi první, naopak poměrně přesvědčivě za takovéto situace vypadá reakce v podobě zavedení obdobné dotace i v druhé zemi.

Druhá situace, kdy poněkud paradoxně tolerují dotace i liberálové, se, poctivě řečeno, týká dotací zavedených nikoliv jimi samotnými, ale plánovači v jiných zemích (méně už v krajích či obcích). Typovým příkladem je subvencovaný dovoz. Existují dobré důvody, výstižně popsané třeba klasikem liberalismu Bastiatem, kterými argumentuje proti uvalování dovozních cel na zboží, jehož cena je nízká kvůli dotacím poskytovaným v zemi původu zboží. Hlavní je to, že masový užitek z nezpoplatněného dovozu mají jeho spotřebitelé a další odběratelé. Takový přístup pochopitelně neústí v zavádění domácích dotací, avšak ve svém důsledku stimuluje k pokračování dotační politiky v exportujících zemích.

Třetím důvodem je technologie moci. Přidělení dotace, jako výběrový zásah politiků a úředníků do výrobního a obchodního prostředí jim dává velkou moc, kterou lze odměnit věrné a tím de facto potrestat ty ostatní.

Nakonec, čtvrtým důvodem je poptávka ze strany samotných podnikatelů. Má-li podnikatel možnost čerpat peníze z existujícího dotačního titulu, je naivní po něm požadovat, aby se této příležitosti dobrovolně vzdal. Z ekonomického hlediska nelze upírat racionalitu čerpajícímu podnikateli. Je to podobné, jako se nelze pohoršovat nad podnikatelem, který využije zákonnou daňovou úlevu. Stejně tak je z pohledu konkrétního podnikatele legitimní usilovat o vytvoření nového dotačního titulu, z něhož by teprve v budoucnu těžil. Je jen na ostatních podnikatelích, kterým by se nových rozpočtových peněz nedostalo, a dalších daňových poplatnících, kteří to celé zaplatí, aby přesvědčili politiky na úrovni státu, kraje nebo obce, že další distorze trhu není žádoucí.

A realistické slovo závěrem. Dotace jsou a zůstanou součástí našeho života. Dosažitelnou metou je jejich nerozšiřování. Ambicióznějším cílem může být jejich alespoň částečné snížení.

Původně psáno pro čtvrtletník OHK Most TEMA

Publikace