Nebezpečná iluze třídního boje

16.08.2017 Ladislav Minčič

Zaměstnanci a zaměstnavatelé mají různé zájmy, ale to, že odbory jejich vztah přetavují v nesmiřitelný boj, vše jen zhoršuje. Jednodušší by bylo, kdyby stát snížil daňovou a administrativní zátěž. Firmám by pak zbyly peníze na vyšší platy.

Člověk nemusí být vyškolený ekonom, aby alespoň intuitivně cítil, že nabídka není a nemůže být totéž co poptávka. A nejenom filozof a politolog vnímají zásadní rozdílnost přívlastků kolektivní a individuální.

Proto je tak nějak samozřejmé, že ve svobodné demokratické zemi s fungujícím trhem se v mnoha ohledech navzájem liší zájmy zaměstnavatelů a zaměstnanců, vlastníků firem a spotřebitelů firmami produkovaného zboží a služeb.

V poslední době se však zdá, že někteří odboroví předáci a někteří političtí představitelé tuto legitimní různorodost přetavují do nebezpečné iluze nesmiřitelného třídního boje, přitom volají po radikálních zásazích státu, které by měly spor srovnat. Konflikt se odehrává zejména ve dvou oblastech. První oblastí je šíření falešné teze, že zaměstnavatel chce ze své podstaty vykořisťovat svého zaměstnance stůj co stůj a pokud možno jej umořit co nejnižší mzdou.

V tomto vidění světa je poslední šancí před revolučním výbuchem moudrý a vnímavý stát, který plošně nařídí minimální výši mezd a rafinovaně vystaví soukromé zaměstnavatele mzdovému tlaku, když sám výrazně zvýší platy ve státních institucích. Navíc je třeba kapitalistovi výrazně navýšit daně, aby se mu spravedlivě odebralo to, co nakumuloval svým škudlením na vykořisťovaných zaměstnancích.

Realita je poněkud odlišná. Zaměstnavatel usiluje o maximalizaci zisku založeného na prodeji vytvořeného zboží nebo služeb, není-li zkrátka produkt poptáván, samy úspory podnikatelský úspěch nezajistí.

Pokud roste produktivita práce zaměstnanců, rostou samozřejmě i jejich mzdy. A zaměstnanec, zejména je-li odborně zdatný, šikovný, pečlivý a iniciativní, je přirozeně velmi ceněn. Jak dokládají oficiální statistiky i ankety mezi členy Hospodářské komory ČR, mzdy v Česku rostou, nezaměstnanost je rekordně nízká. Jasně, každá konjunktura jednou skončí, ale zdůrazňování nesmiřitelně protichůdných zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je anachronismem. Zkrátka není pravda, že zaměstnavatelé jsou a priori proti růstu mezd. A dokonce si i zaměstnavatelé myslí, že by k růstu mezd mohl přispět stát. Nikoliv snad direktivním zvyšováním minimální mzdy, plošným zvyšováním mezd úředníků bez ohledu na individuální kvalitu a potřebnost jejich práce ani progresivním zdaňováním zisku, ale snížením odvodového zatížení práce (výše českých sociálních a zdravotních odvodů je abnormální) a zmírněním byrokratické a obecně regulatorní zátěže. Ušetřené náklady podnikatelů na zvládání těchto břemen jsou zdrojem pro zvyšování mezd.

Druhá účelově překroucená teze spočívá v tom, že obhajoba nezadatelného práva vlastníka firmy zvolit si, jak naloží s dosaženým ziskem, je podporou odlivu zisku do zahraničí. Problém odlivu zisku citlivě vnímají i domácí podnikatelé. Pochopitelně, pokud by zahraniční vlastníci spotřebovali, uložili nebo aktivně investovali vydělané peníze v tuzemsku, vytvořili by řadu výrobních a obchodních příležitostí i pro domácí podnikatele.

Snahy direktivně nasměrovat zisk, nebo ho dokonce formou vyšší, například sektorové daně násilím odebrat, sice mohou repatriaci zisků omezit, možná ji dokonce i úplně eliminovat. Jenže nejspíš za cenu toho, že nebude už vůbec co odlévat do zahraničí, když cizí vlastníci přesunou svůj byznys z Česka jinam.

Není pochyb o tom, že dividendy převáděné z Česka vytvářejí polštář, který je možné v přijímajících státech použít na navyšování mezd, což sotva přispívá k sevření nůžek mezi mzdovou hladinou u nás a v zahraničí. Majitel firmy vědomě i podvědomě, zprostředkovaně i napřímo přispívá ke zvýšení mzdových zdrojů v zemi, kterou považuje za centrum svých životních zájmů, kde se cítí doma a kde cítí i větší sounáležitost s místními obyvateli.

Je proto v zájmu Česka, aby vytvářelo takové podmínky, které by motivovaly „doposud“ zahraniční investory, aby centrum svých životních zájmů spatřovali zde a byli doma „napříště“ již jen tady. Potom by repatriace dividend někam jinam pozbyla právního i ekonomického smyslu.

Nástrojem proti odlivu zisku je tedy podpora přesídlení firem do Česka. K tomu je však zapotřebí zlepšit atraktivnost investičního prostředí v Česku jako celku, a to především plošným snížením celkové daňové a administrativní zátěže, zjednodušením právního prostředí, posílením právních jistot, zlepšením infrastruktury včetně odpovídající nabídky kulturních a vzdělávacích služeb, kvalitou životního prostředí a vůbec celkovým zatraktivněním podnikatelského klimatu.

Pokud majitelé nebo i celé firmy přesídlí do Česka, existuje šance, že větší část zisků bude reinvestována nebo utracena zde. To přispěje ke zvýšení HDP, růstu tuzemských mezd a udržení vysoké zaměstnanosti, což se pozitivně promítne i do příjmů veřejných rozpočtů z daní a pojistného.

Ambice směřovat k růstu mezd a k přerozdělení zisků u nás doma rozhodně nejsou tím, co rozděluje českou levici a pravici nebo odboráře a podnikatele. Rozdíl je v tom, že první upřednostňují zdánlivě okamžité, dlouhodobě však bezperspektivní opatření, založené na další regulaci, zatímco ti druzí preferují realističtější, tržně konformní řešení.

Je v zájmu Česka, aby vytvořilo podmínky, které přimějí zahraniční investory, aby zisk investovali u nás.

Publikováno

16.8.2017    Mladá fronta DNES    str. 11    Názory