Meze koronavirové solidarity

20/07/2020 Ladislav Minčič

Podnikatelé si utahují opasky, ale platy ve veřejném sektoru dynamicky bují. Spousta rodičů raději zůstala doma s dětmi a ošetřovným, než aby šla pracovat. Je to normální?

V návaznosti na nedávné zvýšení schodku státního rozpočtu na 500 miliard Kč, proti kterému Hospodářská komora ČR neprotestovala, je třeba postavit na pravou míru několik důležitých detailů a poukázat na netriviální problémy, které se v době koronavirové krize obnažily.

Začněme tím, že se vnějšímu pozorovateli v době nouzového stavu mohlo zdát, že nastupuje konec tradičních ideologií a že není rozdílu mezi hlasem podnikatelů a hlasem odborů, když obě komunity tlačily vládu ke krokům prohlubujícím rozpočtový deficit. Zejména k urychlenému zavedení státních příspěvků pro firmy zaměstnávající lidi na překážkách, tedy zaměstnance, kteří v souvislosti s koronavirovou krizí dočasně nevykonávají práci pro firmu – příslušný výdajový program byl pojmenován jako Antivirus. Anebo když vedení odborů po jistém počátečním váhání v zásadě podpořilo kompenzační bonus pro osoby samostatně výdělečně činné jako určitou variantu negativní daně.

Šlo však o konsenzus přechodný, daný mimořádností situace, kdy šlo o záchranu „materiálního života“ ekonomicky aktivních obyvatel této země. Vezmeme-li v úvahu, že veškeré prostředky státního rozpočtu mají původ v soukromém sektoru ekonomiky, je v situaci, kdy je podnikání znemožněno či podstatně ztíženo, morálně ospravedlnitelné žádat dočasné snížení či alespoň odložení daňových a ostatních odvodových povinností podnikatelů, a tím zvyšovat rozpočtový schodek. Při kritickém hodnocení takového postupu i dalších speciálních dotačních programů pro podnikatele a státních záručních schémat k poskytování úvěrů je třeba výsledné prohlubování deficitu rozpočtu, financovaného státními dluhopisy, vnímat tak, že podnikatelé v aktuální situaci upřednostnili postup, kdy si namísto dražších individuálních firemních půjček levněji hromadně vypůjčí stát, který peníze získané z finančních trhů poté zprostředkuje podnikatelům, aby ti v následujícím období dluh zase postupně splatili svými daněmi a pojistnými odvody.

Privát úpí, erár bují

Život v době narůstajícího schodku ukázal na několik nesrovnalostí. Je obhajitelné, aby v době, kdy si podnikatelé a jejich zaměstnanci utahují opasky, platy ve veřejném sektoru a státem vyplácené penze v rámci průběžného důchodového systému zůstávaly na úrovni naplánované před krizí, respektive dynamicky rostly podle předkrizového plánu? Je normální, aby v situaci, kdy fakticky neexistuje rozpočtová autonomie krajů a obcí, tedy kdy územní samosprávné celky mají jen minimální pravomoci k ovlivnění výše svých příjmů a významně rozhodují jen o alokaci výdajů, kraje a obce přenášely koronavirové rozpočtové problémy na stát, tj., že platnost teze, že „místní rozpočty dýchají společně se státním rozpočtem“, se týká jen dobrých časů, nikoliv však krize?

Obě otázky provokují diskusi o mezích solidarity uvnitř české společnosti, kterou – připomeňme si – v podobě povedenější i v té méně povedené tak jako tak financuje výhradně soukromý sektor.

Program Antivirus ukázal limity stávajícího českého řešení problémů zaměstnanosti v období krize. Řada podnikatelů i jejich plně vytížených zaměstnanců považuje za morální hazard, když svými daněmi a odvody platí zaměstnance firem v potížích, kteří se na svých pracovištích ani neukážou.

Nejde o státem uzavřené provozy nebo o nařízené karantény, ale o problémy druhotně vyvolané odběrateli či dodavateli. Je jen dobře, že resort práce a sociálních věcí a zástupci odborů a zaměstnavatelských organizací intenzivně pracují na přechodu k osvědčenému německému „kurzarbeitu“, tedy modelu částečné nezaměstnanosti, kdy zaměstnanci firem v problémech musí část času pracovat (a samozřejmě dostávat odpovídající díl mzdy od zaměstnavatele) a státní příspěvek obdrží jen za zbývající dobu.

Moc velkorysé ošetřovné

Polemiky v podnikatelské veřejnosti vyvolalo i ošetřovné vyplácené rodičům, kteří pečovali o děti v době, kdy nenavštěvovaly školu. Problém nebyl, dokud byla škola ultimativně uzavřena jako celek a rodič byl takovou objektivní překážkou nucen, aby zůstal doma s ratolestí. Ovšem v situacích, kdy šlo o fakultativní rozhodnutí zaměstnance, zda zdravé dítě do již (částečně) otevřené školy pošle, či nikoliv, a zda tedy půjde, či nepůjde do práce, byla řada zaměstnavatelů brzděna při „pokoronavirovém“ obnovování provozu. Zaměstnanci prostě subjektivně upřednostňovali pobyt doma s dítětem před posláním dítěte do školy a svým nástupem do práce. Nepochybně k tomu přispěla i velkorysá výše ošetřovného, platná i po „otevření“ škol.

A poslední poznámka. V anglojazyčném prostředí se pro koronavirovou krizi vžilo označení „velká uzavírací krize“, které poukazuje na to, že podstatná část aktuálních hospodářských problémů byla vyvolána spíše přísnými restriktivními opatřeními státu než přímými důsledky vlastního onemocnění ekonomicky aktivních osob a spotřebitelů. V tomto smyslu je zcela určitě podstatná část rekordního rozpočtového schodku dodatečnou „daní“ uvalenou na soukromý sektor za mimořádná opatření, která naší ekonomice naordinovali vládnoucí politici, úředníci a epidemiologové.

Mf DNES, 20.7.2020

/konference-hr-chytre-nejvetsi-akce-roku-v-cr-pro-personalisty-hospodarska-komora/