Ladislav Minčič: Nešťastná třináctka aneb Opravdu sleduje volání po vyšší minimální mzdě solidární zájem o každého nízkopříjmového zaměstnance?

21.08.2015

Vláda ve čtvrtek zvýšila minimální měsíční mzdu z 9 200 na 9 900 Kč. V této souvislosti se zejména odboráři často dovolávají analýzy, která prý v České republice neprokázala příčinnou souvislost mezi zvyšováním minimálním mzdy a růstem nezaměstnanosti. Na základě své ekonometrické praxe musím přisvědčit, že to zřejmě při makroekonomickém modelování závislosti celkové míry nezaměstnanosti na růstu minimální mzdy bude pravda, která však vyplývá především z toho, že počet zaměstnanců pobírajících minimální mzdu je jen někde mezi 2 až 3 %.

Podíváme-li se ale na problém mikroekonomickýma očima a vezmeme přitom do úvahy, že podle posledního průzkumu Hospodářské komory ČR není neobvyklé, že se u jednoho zaměstnavatele soustřeďuje více zaměstnanců s minimální mzdou (až 10 % zaměstnavatelů zaměstnává více než 5 zaměstnanců s minimální mzdou), a plná čtvrtina všech zaměstnavatelů si vůbec nemůže dovolit zvyšovat mzdy, potom si lze představit následující modelový příklad.

Firma zaměstnává 13 lidí s minimální mzdou 9 200 Kč, po jejím zvýšení o 700 Kč bude měsíčně jenom na vlastní hrubé mzdy potřebovat o 13 * 700 = 9 100 Kč více. Dilema vyřeší tak, že 13. zaměstnance propustí, aby dostála povinnosti zvýšit mzdy. V rámci relativně nízkého počtu zaměstnanců s minimální mzdou v celé ekonomice nebude propuštění tohoto zaměstnance s nešťastným číslem 13 statisticky významné. Je však jasné, že nezaměstnanost je socioekonomickým jevem, a proto ji nelze zkoumat výhradně pohledem statistiky velkých makroekonomických čísel; je třeba za ní vidět i konkrétní lidi.

Doplňme tedy tento model o odboráři často zdůrazňovaný rozměr, jak je těžké vyžít s dnešní minimální mzdou. I já soudím, že jde o okolnost relevantní, bylo by farizejstvím tvrdit opak. Jenže jedna věc je dobrý důvod zaměstnance dostat přidáno, a druhá – objektivní možnost konkrétního zaměstnavatele více zaplatit. Určitě je něco na apelu, že mzdy by po letech deprese měly v čase dnešní konjunktury vzrůst, ale podnikatelé se musí vypořádat i s jinými vnitřními dluhy z let krize, např. se zanedbanými investicemi. Za daných modelových podmínek je proto třeba při zvýšení minimální mzdy poměřovat potenciální, a v mnoha případech skutečně oprávněné uspokojení každého z oné dvanáctky s rizikem vylosovat si číslo 13.

Uvedený mikroekonomický příklad lze modifikovat do „měkčí“ varianty. Představme si situaci, kdy firmě, která si nemůže dovolit navyšovat své náklady a zaměstnává 3 zaměstnance s minimální mzdou, nezbude po zvýšení minimální mzdy než podmínit další využívání služeb jednoho z této trojice jeho přechodem do „švarc-systému“. K takovému přechodu jej navíc pobídne dodatečným (nad 9 900 Kč) několikasetkorunovým „přidáním“. Celkové náklady se tak nezvýší, počet nezaměstnaných vůbec nevzroste, jenom stát přijde o pojistné odvody a třetí pracovník o právní ochranu a sociální jistoty. Zato však ČR upevní svou vedoucí pozici ekonomiky s největším počtem „podnikatelů“.

Ne, včerejším rozhodnutím vlády se svět nezbortí, a to ani ten český. Ekonomika jako celek se se zvýšením minimální mzdy o 700 Kč vypořádá a najde novou rovnovážnou polohu. Vždyť řada podnikatelů by mnohým zaměstnancům, včetně těch, co pobírají minimální mzdu, platy zvýšila (možná i o více) tak jak tak. Jde jen o to uvědomit si v naší diskuzi o zdánlivé nespornosti plošných politických rozhodnutí, že zpravidla mívají problematický individuální rozměr.

Ladislav Minčič,
ředitel Odboru legislativy, práva a analýz Hospodářské komory České republiky

/nejcastejsi-pracovnepravni-preslapy-zamestnavatelu-webinar-hospodarska-komora/