Kdo tady vlastně platí daně

13/09/2018

V souvislosti s přípravou státního rozpočtu na rok 2019 se hodně diskutuje o průměrném zvýšení platů zaměstnanců státu o 8 procent. Otevírají se tím citlivá témata.

Ponecháme-li stranou spory ohledně toho, která skupina si zaslouží přidat více a která méně, zůstávají pochybnosti ohledně plošného přístupu ke každé jednotlivé skupině zaměstnanců.

Není neobvyklé, že třeba dva úředníci, z nichž každý vykonává své povinnosti na jiném územním pracovišti jednoho úřadu, odvádějí práci podstatně rozdílné kvality. Nejenže by si jeden z nich nezasloužil přidat, ale plat by mu měl být spravedlivě snížen, zatímco tomu druhému by mělo být zaplaceno výrazně více, než připouští jednotně zvýšená platová tabulka, závazná pro celý úřad. I ve veřejném sektoru by měla být možnost výrazné diferenciace odměn za vykonanou práci v závislosti na produktivitě. Univerzálně by mělo platit, že si kvalitní práce na dobře ceněném produktu, ať už je to výrobek či služba vytvořená v soukromém nebo veřejném sektoru, zaslouží odpovídající odměnu.

Zvyšování platů zaměstnanců státu otevřelo ještě další citlivé téma. Zjednodušeně jde o to, že na platy státních zaměstnanců vydělává soukromá sféra. Tato zkratka se dotýká jednoho ne úplně prostého problému, a sice kdo fakticky – nikoliv jen z formálně právního hlediska – platí daně.

Analýza takzvané daňové incidence neboli přenosu daňového zatížení vede k závěru, že daně v konečném důsledku platí jen fyzické osoby ze své spotřeby a z přírůstku svého majetku. Obě podstaty dohromady tvoří to, čemu se říká příjmy. Mimochodem tyto příjmy jsou zpravidla zdaněny opakovaně, nejprve daní z příjmů právnických osob a pojistnými zaměstnavatelskými odvody, potom povinným pojistným a daní z příjmů fyzických osob, následně DPH a spotřebními daněmi, a dále ještě majetkovými a jinými zvláštními daněmi.

Pečlivý úředník, zbytečný úřad

Důležité je, že těmi fyzickými osobami, co v konečném důsledku platí daně, nejsou všechny fyzické osoby. Nepochybně jimi jsou živnostníci a ostatní osoby samostatně výdělečně činné, majitelé firem, akcionáři, společníci a další podílníci v podnikání a rovněž pronajímatelé, které si souhrnně dovolím označit jako soukromé podnikatele, a spolu s nimi i jejich zaměstnanci.

Ostatní zaměstnanci a spotřebitelé nesou daňovou zátěž jen v případě daní z majetku získaného dědictvím po soukromých podnikatelích nebo darem od podnikatelů. Jde o to, že příjmy této kategorie fyzických osob, ať už jde o platy zaměstnanců ve veřejném sektoru, nebo o státní penze důchodců a čerpané sociální dávky, pramení z daní a pojistných placených soukromými podnikateli a jejich zaměstnanci.

Okolnost, že je této kategorii ostatních zaměstnanců a spotřebitelů například srážena daň z platů nebo že cena jimi kupovaného zboží či služeb zahrnuje DPH, nemění nic na podstatě, že peníze, kterými disponují, jsou penězi odebranými státem soukromým podnikatelům a jejich zaměstnancům. Čistě teoreticky by stát mohl své zaměstnance osvobodit od formálních daňových povinností, a srovnat tak jejich hrubý a čistý plat, anebo třeba nařídit, aby se důchodcům vše prodávalo bez DPH, a adekvátně snížit vyplácené penze. Z řady praktických důvodů tak stát nepostupuje a svým způsobem vytváří iluzi, že i tato skupina osob nese daňové břemeno.

Spolu s návrhem vlády zvýšit platy v rozpočtové sféře, který zatraktivňuje práci pro stát a nepomáhá tak zaměstnavatelům v soukromém sektoru řešit akutně palčivý nedostatek zaměstnanců, vyvolává v podnikatelských kruzích nevoli návrh ministerstva práce a sociálních věcí skokově o 1 500 korun zvýšit minimální mzdu na 13 700 korun měsíčně. Ve velmi názorné podobě se zde obnažují obecné ideologické rozdíly. Připouštím, že některá vládní nebo zákonodárná opatření lze jen obtížně zařadit na pravolevé politické ose.

V případě rozpočtových a zejména daňových otázek však bývá identifikace snazší. Jednotliví lidé vidí svět sami od sebe z odlišných perspektiv, aniž by je někdo uměle rozděloval. Ano, soukromí podnikatelé jsou většinově spíše napravo. Proto podnikatelé jako ti, co platí daně, volají po menším, ale funkčním a efektivním státu, proto je jim blízká individuální odpovědnost a vnímání prostého faktu, že lidé jsou a budou různí. Proto například zdůrazňují, že odměna za práci úředníka i za práci zaměstnance soukromého sektoru, pobírajícího mzdu, musí mít souvislost s tím, jak je jimi vytvořený produkt poptáván.

Nic naplat, i sebepečlivější úředník ve zbytečném úřadě si na svůj plat nevydělá. Stejně tak však státem vynucené zvýšení minimálních mezd samo o sobě nezaručí prodejnost nákladnějšího produktu a může vést k hospodářské ztrátě na straně zaměstnavatele i ke ztrátě pracovního místa na straně státem „podpořeného“ zaměstnance.
Stoupenci levicového pohledu stavějí proti individualismu kolektivní zájmy, které novátorsky vymýšlejí.

Proti malému, efektivnímu státu prosazují další kompetence veřejných institucí. Usilují prostřednictvím nejrůznějších regulací o rovnostářství. Ochotně zvyšují přerozdělení daní, uzákoněným násilím vyinkasovaných od jiných. Mají-li tu možnost, paušálně zvyšují další náklady podnikatelů, jako jsou třeba vyplácené minimální mzdy. Nepřemýšlejí o důsledcích jednotlivých opatření v přesvědčení, že stát má jakési nevyčerpatelné neosobní zdroje, že podnikatel umořený vysokými daňovými i jinými náklady nikdy nezkrachuje a jeho zaměstnanci nepřijdou o práci.

Státem vynucené zvýšení minimálních mezd nezaručí prodejnost nákladnějšího produktu.

Publikace