Jak dál s EET

Loňská suspendace povinné EET do konce roku 2022 byla rozumným krokem, přiměřeným napětí mezi podnikateli a odrážejícím komplexní obtíže byznysu vyvolané koronavirovou uzávěrou ekonomiky. Je nepochybné, že řada zejména drobných podnikatelů, kteří měli spadnout do tzv. 3. a 4. vlny, toto opatření v době koronavirové krize uvítala.

Většina členské základny Hospodářské komory sice v uplynulých letech zastávala v zásadě vstřícnou pozici k EET, vycházející z respektování myšlenky, že by se prostřednictvím EET mělo na trhu narovnat postavení těch, co daně platí řádně, a těch, co se řádnému placení záměrně vyhýbají. Nicméně vztah k EET byl vždy provázen pochybnostmi, které se týkaly zejména přínosu vládního pojetí 3. a 4. vlny. Zejména představa, že se podaří smysluplně regulovat poskytování služeb drobnými řemeslníky v domácnostech klientů, vyvolávala otázky. Navíc je nezpochybnitelné, že EET zejména pro malé podnikatele znamená administrativní zátěž.

Za mimořádně spornou proto považuji myšlenku resuscitovat od 1. 1. 2023 EET v původně předvídaném rozsahu, tedy pro všechny podnikatele z 1. až 4. vlny. Ještě problematičtější by ovšem bylo zavést povinnost jenom a pouze pro podnikatele z někdejší 1. a 2. vlny, a to už jenom kvůli možné námitce, že by se tím vyjádřil diskriminační přístup k vybraným kategoriím podnikatelů. Za velmi produktivní a rozumnou bych naopak považoval transformaci povinné EET do podoby dobrovolné evidence tržeb.

V případě zavedení dobrovolnosti by bylo smysluplné stimulovat ty podnikatele, kteří se pro případnou dobrovolnou EET rozhodnou a budou v ní setrvávat, prostřednictvím slevy na dani z příjmů.

Šlo by fakticky o plošné rozvinutí či zobecnění konceptu podnikatelské loterie, který HK ČR nabízela předchozím vládám jako alternativu diskutabilní „účtenkovky“, orientované na spotřebitele. Za někdejší účtenkovou loterií totiž bylo možné pod zdánlivě neškodným vyhověním zájmu o údajnou hravou soutěživost kupujících tušit i daleko temnější snahu udělat z miliónů spotřebitelů pomocníky finanční správy, ne nepodobné – z totalitní minulosti nechvalně známé – pomocné stráži veřejné bezpečnosti.

Pokračování EET na dobrovolné bázi by nepromarnilo již dříve vynaložené náklady podnikatelů na pořízení a udržování moderních pokladních systémů a již uskutečněné veřejné výdaje na inovaci automatizovaného daňového informačního systému provozovaného finanční správou.

Z hlediska dlouhodobého si je také třeba uvědomit, že význam povinné EET jako případný indikátor příjmů nebo obratu pro daňovou správu (čímž v minulosti stát odůvodňoval evidenci především) vyhasíná. Je to dáno nespornou dlouhodobou tendencí spontánního přechodu spotřebitelů i podnikatelů k bezhotovostním platbám, a to nejenom v maloobchodu, tedy pokračujícím odklonem od plateb v hotovosti.

Ladislav Minčič, ředitel Odboru legislativy, práva a analýz HK ČR