I dobrodiní má svá rizika

19/10/2018

Sněmovna bude v říjnu hlasovat o novém insolvenčním zákoně, který by měl usnadnit život dlužníkům. Proč ne. Bylo by však dobré, kdyby byl do praxe zaváděn postupně, aby se zjistilo, že ho dlužníci nebudou zneužívat.

V různých časech letí různá témata. Aby se člověk neznemožnil, musí se v nich nejenom orientovat, ale především zastávat tu „správnou“ pozici. Byly doby, kdy se spisovatelé museli téměř omlouvat, že nejsou komunisty – a to do skutečného nástupu totality zbývala celá desetiletí. Již řadu let se od každého „normálního“ člověka zase očekává aktivní zájem o ochranu životního prostředí. Aktuálním hitem je ochrana dlužníků, kteří byli do dluhové pasti zahnáni bezohledným postupem věřitelů.

Kdokoliv se pokusí do diskuse vnést racionální prvky, které úplně nesouznějí s očekávaným módním přístupem, je v lepším případě za blázna, v horším za vyvrhele, který nepatří do slušné společnosti. U vědomí tohoto rizika to zkusím.

Poslanecká sněmovna v říjnu hlasuje o nové podobě insolvenčního zákona. Nejvýznamnější změnou má být větší zpřístupnění institutu oddlužení, které má ambici oddlužit všechny lidi, kteří jen trochu projeví snahu.
Aniž jdeme do detailů zákonných parametrů, lze s jistotou konstatovat, že stávající pravidla fungují a že se dosavadní oddlužovací procedura svými ekonomickými výsledky osvědčila. Toto konstatování je založeno na analýze komplexního souboru dat oddlužení, který zpracovala analytická společnost InsolCentrum, s níž Hospodářská komora dlouhodobě spolupracuje.

Ukázalo se, že do oddlužení vstoupilo za deset let existence tohoto institutu na 150 tisíc lidí. V průběhu splácení odpadlo 15 tisíc případů, hlavně pro nesplnění podmínek oddlužení, nebo kvůli spojení případů manželů do jednoho.
Sto tisíc případů tak úspěšně pokračuje a 35 tisíc lidí bylo po pěti letech splácení úplně oddluženo. Co je podstatné, v průměru splatili lidé 56 procent z hodnoty svých dluhů, čtvrtina dlužníků dokonce zaplatila všechno. Výrazné rozdíly přitom nejsou mezi ekonomicky aktivními a seniory, nijak podstatně se neprojevují ani regionální odlišnosti. Dodejme, že podle aktuálního mezinárodního srovnání Eurostatu jsou v rámci EU Češi po Němcích druzí nejlepší ve splácení svých závazků.

V pasti vlastní vinou

Nevolám po absolutní legislativní zdrženlivosti, vždy je co zlepšit. Navíc se v průběhu let změnilo i širší právní prostředí, které je přirozeným důvodem k novelizaci jednotlivých speciálních předpisů. Významnou roli sehrál nový zákon o spotřebitelském úvěru, který už dva roky poskytuje spotřebiteli lepší ochranu. Jestliže dříve nebyly vzácné případy, kdy se lidé dostávali do dluhové pasti, o níž v dobré víře nemuseli mít tušení, nyní je zejména informovanost spotřebitelů výrazně vyšší.

Domnívám se však, že při změně zákonů, které regulují vztah mezi dlužníky a jejich věřiteli, musí být kalkulováno s faktem, že vznik dluhu je vždy i výsledkem rozhodnutí dlužníka. I když existuje řada důvodů, které mohou dovést člověka do dluhové pasti, nelze opominout roli vlastního rozhodnutí jít při nabývání věci nebo služby do dluhu. Proto je důležité zkoumat, jak nová právní úprava ovlivní takové rozhodování.

Rozumím snaze vlády rozšířit potenciální okruh dlužníků, kteří se možná i s ohledem na dnes nastavená pravidla oddlužení vyhýbají splácení. Jsem poslední, kdo by ji odsuzoval za tuto snahu. I když jsem přesvědčen, že dnešní pravidla fungují dobře, pochopitelně připouštím, že se dají korigovat tak, aby bylo splaceno více dluhů. Při vládou předložené korekci se však utkávají dva proti sobě jdoucí faktory. Buď se více prosadí vládou očekávaná pozitivní motivace a dnešní úhrady se doplní o splácení těch dluhů, před kterými někteří lidé dosud utíkají, nebo se ti, kteří splácejí, či by spláceli poměrně disciplinovaně podle stávajících pravidel, pružně přizpůsobí novým, měkčím pravidlům.

Výsledkem by proto mohl být tak velký výpadek v celkovém objemu splácení, že jej ani rozšíření počtu splácejících dlužníků nevykompenzuje. Ještě horší by však byla případná ztráta psychologická a morální – lidé by se mohli ochotněji pouštět do dluhů s odhodláním, že stejně nebudou všechno splácet. Jinak řečeno, zeslabil by se zodpovědný přístup k plnění vlastních závazků.

Právě proto, že nelze s jistotou tvrdit, která tendence převáží, a také kvůli tomu, že jednou změkčené podmínky se kvůli většinové solidaritě s dlužníky, popsané v úvodu, sotva podaří operativně zpřísnit, bylo by dobré nová pravidla zavádět postupně. Návrh řešení nemusí být komplikovaný.

Vládou předložené mírnější podmínky oddlužení prozatím použijme pouze pro „staré“ dlužníky. Těmi se míní lidé, kteří si alespoň část svých dluhů pořídili před 1. prosincem 2016, datem účinnosti zmíněného zákona o spotřebitelském úvěru.

A pro ostatní dlužníky zachovejme současnou úpravu, to znamená, že by museli za pět let uhradit nejméně 30 procent nezajištěných pohledávek.

Z průběhu oddlužování „starých dlužníků“ získáme během dvou tří let potřebné poznatky. Pokud praktický test ukáže, že zodpovědnost ke splácení dluhů neklesá, bude možné nová pravidla uplatňovat obecně, tedy i pro dluhy, které vznikly výhradně po 1. prosinci 2016. Nejde o hraběcí radu, odpovídající řešení v podobě jednoduchého poslaneckého pozměňovacího návrhu mají zákonodárci po ruce.

Horší by bylo, kdyby nový zákon zeslabil zodpovědný přístup k plnění vlastních závazků.

Publikace