Co ještě unese podnikatel

Je běžné, že se podnikatelé neztotožňují s nějakou platnou nebo chystanou regulací, ať je to povinnost, nebo třeba výše sankce. V právním státě je ale třeba ji respektovat. Ovšem příliš mnoho regulací = podnikatelova smrt.

Je samozřejmě legitimní, aby nespokojení usilovali o změnu příslušného českého zákona či evropské směrnice. Cestou ke změně je přesvědčování v médiích, besedy s politiky, lobbing, vlastní občanská či dokonce politická angažovanost a také volba těch politiků, kteří sdílejí kritický pohled na nevyhovující regulaci.

Po ruské invazi na Ukrajině, již provází snaha o odstřižení se od ruských surovin, se zdálo, že musí být zásadně přehodnocena zelená politika EU. Ve smyslu vyšší tolerance nečistých a lokálně dostupných energetických zdrojů a méně ambiciózního tempa přechodu k obnovitelným zdrojům.

Opak je pravdou. Velká většina vlád členských států krizi vnímá jako podnět k intenzivnější zelené transformaci hospodářství. Problém obnovitelných zdrojů, zejména solární energie a větru, spočívá v nepředvídatelnosti, a tedy velké nestabilitě dodávek elektřiny z těchto zdrojů. Rébus nevyřeší ani vhodná akumulace nepravidelně generované energie. Baterii totiž musíte mít čím dobíjet. Obnovitelné zdroje jsou důležitým doplňkem dlouhodobě udržitelného energetického mixu, ale minimálně v českém prostředí, pokud nechceme být závislí na dovozu zelených energií, mohou být základem energetického mixu, jen když zcela odhlédneme od ceny. Pro Česko je alfou a omegou jaderná energetika. Ale při vší úctě k současné francouzské vládě a dalším nukleárním spojencům v EU, je jen otázkou času, kdy v Evropě převládne německo-rakouský pohled na jádro.

Je chybou považovat vyšší energetickou účinnost za cestu k zajištění energetické soběstačnosti. Ekonomové již půldruhého století znají tzv. Jevonsův efekt, který říká, že rozvoj technologií vedoucí k větší efektivitě při využívání určitého zdroje způsobuje paradoxně vyšší spotřebu tohoto zdroje, kvůli větší poptávce po něm. Na mikroúrovni tak jedna firma energii sice uspoří, zároveň ale začnou „dostupnější“ zdroj masivněji využívat noví hráči na trhu.

Omezovat individuální plýtvání na úrovni firem i domácností jistě dává smysl, ale technologický tlak na zvyšování energetické účinnosti působí kontraproduktivně, je-li očekávaným výsledkem celková úspora energie.

Změnit v demokratickém prostředí zelenou politiku, to znamená šířit osvětu a vést tvrdý lobbing mezi politiky nejen na domácí, ale i na evropské scéně, což není jednoduché. A triviální řešení, totiž odchod z EU, není rozumnou cestou, zejména v tak rozjitřené mezinárodní situaci.

Podnikání, či vykořisťování?

Dalším příkladem postupu, vůči němuž se podnikatelé dlouhodobě vymezují, je praxe delegovat povinnosti státu na zaměstnavatele a plíživě transformovat firmy do role jakési paralelní státní pojišťovny. Naposledy v souvislosti s návrhem způsobu financování dřívějšího odchodu do důchodu v náročných profesích, založeným na zvýšení povinných, už tak vysokých sociálních odvodů zaměstnavatele. Vůbec se neuvažuje o tom, že by mohla být zavedena forma spoluúčasti zaměstnanců, pokud jde o placení pojistného.

Je těžké přijmout argumentaci, ostrakizující zaměstnavatele osob v náročných profesích. Ve skutečnosti je nástup do rizikového zaměstnání svobodným rozhodnutím zaměstnance prodávat svou práci v konkrétní profesi. Navíc výše odměny za tuto práci zpravidla zohledňuje ono riziko. Práce ve svobodné tržní ekonomice je vždy přínosná i pro samotného zaměstnance – a nelze ji tedy vnímat jako vykořisťování, které musí být po zásluze potrestáno vyšším zaměstnavatelským odvodem.

Změnit pohled na podnikatele jako na neodpovědného podvodníka či bezohledného vykořisťovatele je během na dlouhou trať. A platí to v českém i evropském kontextu. Příkladem je návrh směrnice o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti. Návrh byl vypracován s cílem podporovat udržitelné a odpovědné firemní chování v rámci globálních hodnotových řetězců. A s vírou, že nová pravidla prospějí firmám, investorům i spotřebitelům, urychlí zelenou transformaci a přispějí k ochraně lidských práv v EU i mimo ni.

Pravdou ale je, že drtivá většina evropských podniků již nyní zohledňuje lidskoprávní, sociální či environmentální zájmy při svém rozhodování. Účinnost takového přístupu podnikatelského sektoru se však neobejde bez férově nastaveného a funkčního právního rámce. I v legislativě EU se ale projevuje tendence přenášet neefektivní a nedůslednou kontrolu ze strany orgánů veřejné moci na povinnosti soukromého sektoru.

Zodpovědnost za stíhání porušování lidských práv se tak deleguje ze státních orgánů opět na firmy. Státy přitom disponují mnoha donucovacími pravomocemi, které firmy nemají a nikdy by ani mít neměly. EU by měla využívat dostupné nástroje, jako jsou obchodní a investiční dohody se třetími zeměmi, pomocí kterých může vyžadovat od svých globálních partnerů dodržování mezinárodních úmluv, týkajících se ochrany lidských práv.

Pandemie spojená s lockdowny a agrese Ruska na Ukrajině společně s následnými sankcemi zpřetrhaly dodavatelské i odběratelské řetězce a způsobily nedostatek surovin a meziproduktů pro výrobu. V této situaci je nebezpečný jakýkoli další výrazný zásah do hodnotových řetězců – a žádná nová evropská ani česká regulace by ji neměla ještě dále zhoršovat.

Mf DNES, 26. 5. 2022