PREZENTAČNÍ VIDEO HK ČR

 

 

 

 

   

OBCHODUJTE S ÍRÁNEM
 - BRÁNA DO PERSIE
    

  

 

 

 

Konzervativnější zamyšlení nad jedním progresivním nápadem

Daně jsou ze své podstaty oborem konzervativním, protože je však všichni platíme nebo aspoň máme platit, cítíme se povoláni je kritizovat, komentovat nebo reformovat, někteří možná i úplně zrušit. S blížícími se volbami budou jednotlivé strany zveřejňovat své záměry s cílem oslovit potenciální voliče. Je pravděpodobné, že mnozí voliči nečtou detaily volebních programů, a už vůbec málokdo je začne detailně analyzovat z hlediska jejich možných dlouhodobých důsledků. Většina se zpravidla spokojí s mediální zkratkou, která si všímá prvoplánových, okamžitých efektů. Tak byl v těchto dnech představen záměr ČSSD opět zavést u daně z příjmů fyzických osob klouzavou, přitom však výrazně progresivní daňovou stupnicí. Parametry návrhu jsou voleny tak, aby případné uzákonění znamenalo bezprostřední snížení odvodového zatížení pro drtivou většinu daňových poplatníků. Bod zlomu nastává – pokud tak lze z veřejně dostupných údajů usuzovat – těsně pod částkou 50 tisíc hrubého měsíčního příjmu, nad níž je méně než desetina příjemců. Popularita návrhu je tak, zdá se, zaručena. Komu by se nelíbilo mít vyšší čistý měsíční příjem? A zájem více než 90 % poplatníků dává podobnému konceptu v demokratické společnosti na první pohled legitimitu. Takto zacílený návrh tak má předpoklad stát se populárním. Jde ale právě jen o první pohled. Z praktické daňové politiky je známo, že jednou poskytnutá úleva se pro zvýhodněného poplatníka velmi rychle stává samozřejmostí. A jakýkoliv další vývoj, ať už legislativní, administrativní nebo ekonomický, který by mu čerpání této výhody ztížil, anebo dokonce znemožnil, vnímá poplatník velmi úkorně. A právě o tento druhoplánový, dynamický pohled na progresivní daňovou stupnici jde: s růstem příjmů totiž roste díl peněz, který stát sebere poplatníkovi. Taková perspektiva ale už tak lákavá není.

Návrh ČSSD je tak návratem k systému výslovně pokutujícímu zaměstnance nebo živnostníka za píli, nápaditost, iniciativu, pečlivost a šetrnost při vynakládání výdajů. Jde o deklaraci takového hospodářského a právního pořádku, ve kterém je za podnikatelský úspěch a dosaženou kvalitu práce třeba udělit trest v podobě vyšší daně. Cílem takové daňové politiky je nikoliv motivovat k lepší a lépe placené práci, ale odradit občany od snahy samostatně zlepšit své materiální postavení. Připouštím, že progresivní zdanění může mít svou logiku z hlediska myšlenky tzv. vertikální spravedlnosti, jejíž stoupenci apelují na to, že bohatší osoby by měly nést poměrně vyšší díl odpovědnosti za financování veřejných statků, i když sám jsem přesvědčen, že už i rovná daň s jednou lineární sazbou, která garantuje, že člověk s dvakrát větším příjmem zaplatí dvakrát větší daň, aniž by od státu dvakrát více očekával, naplňuje myšlenku státem vynucované mezilidské solidarity ažaž. Nakonec součástí platné úpravy je i solidární zvýšení daně ve výši 7 % a dokáži si technicky představit takovou dvoupásmovou progresivní stupnici, která v podstatě jen standardně vyjádří skrytou existenci našich dvou sazeb daně. V kontextu hledání vertikální spravedlnosti je ale zásadní, že faktickými daňovými poplatníky jsou nakonec vždy jen a pouze fyzické osoby.

Ve vztahu k dani z příjmů právnických osob je to ale jiné. Za jakoukoliv společností je třeba vždycky vidět konkrétní lidi. Korporace a její zdanění představují jen jistou fikci zprostředkovávající vytvořený zisk v konečné instanci právě fyzickým osobám. Zdaňovat tento „neživý“ zprostředkovatelský mechanismus podle progresivní stupnice je popřením neutrality daní. Akcionáři i té největší korporace mohou být drobní, v zásadě nepříliš bohatí lidé, připadat jim může třeba jen malá část zisku. V zásadě neexistuje racionální důvod, proč má být držitel tisícikorunové akcie aktuálně větší (z hlediska celkového zisku) společnosti znevýhodněn ve své investici ve srovnání s držitelem tisícikorunové akci jiné momentálně menší (z hlediska celkového zisku) korporace. Okolnost, že podobný populistický systém zavedli v některých zemích, ještě nedělá koncept progresivního korporátního zdanění rozumným. Lze se domnívat, že za podobnými myšlenkami stojí zjednodušující představa, že velká úspěšná firma rovná se tlustý bohatý kapitalista, který se dobrovolně nechce podělit o „bezpracně“ nabyté bohatství. Marxistická představa, že kapitalista neumí nabytý zisk efektivně alokovat, a proto je správné, aby mu stát co největší část zisku odebral a využil jej „moudřeji“, efektivněji.

Více sazeb neznamená ani tolik potřebné zjednodušení daňového systému. Je bohužel příznačné – a chtěl bych věřit, že nejde o záměrné opomenutí, – že prozatím prezentovaná část daňové politiky ČSSD necílí proti složitosti, nepřehlednosti systému s řadou výjimek a velmi složitou, nákladnou administrativou. Proti systému, ve kterém hrozí zvůle úředníka, razítko a tabulky. Systém progresivní daně je založen na tom, že trestá ty, kteří berou či vydělávají víc. To platí u DPPO stejně jako u DPFO. Vzdělaní a vysoce kvalifikovaní, jejichž práce má nejvyšší přidanou hodnotu a řadu dalších multiplikačních efektů v naší ekonomice, jako je například přenos know-how, budou na progresivním zdanění nejvíce biti. Přitom již dnes jim západní země dokážou nabídnout výrazně lepší mzdové podmínky a bude nevyhnutelně docházet k odlivu mozků. A to v situaci, kdy firmy trpí nedostatkem kvalifikované pracovní síly, který označují za hlavní překážku jejich rozvoje. Velké firmy, které jsou největšími zaměstnavateli v zemi, se budou poohlížet po jiných destinacích nejen kvůli pracovní síle, ale i kvůli daňové zátěži. A mají na výběr, bude jen otázkou času, kdy jiné země využijí naše progresivní zdanění ve svůj prospěch a přilákají naše velké investory.

Jsem si jist, že návrh nejenom zachová, ale možná i zvýší zájem o daňovou optimalizaci, a že by více soukromého zisku (po zdanění) nezůstalo v ČR; odliv by možná ještě zesílil. Je sice pravda, že mezinárodní společenství usiluje již delší dobu o omezení transferů do daňových rájů, v tomto trendu se angažuje i česká vláda a přijímá např. opatření k zajištění větší účinnosti spolupráce mezi daňovými správami různých zemí. Je však zcela očividné, že případné – v což nevěříme - zavedení progresivního korporátního zdanění je naopak legitimní pobídkou k hledání ještě sofistikovanějších schémat daňové optimalizace a obcházení daní, než jsou dnes v praxi využívána. Ale nejde jen o právnické osoby. Více by se vyplácel i „švarc systém“ či jakékoliv jiné způsoby, jak upravit základ daně z příjmů fyzických osob, aby náhodou nepřesáhl do vyššího pásma zdanění. Obecně by tím došlo k narušení a rozkladu právního (a daňového) prostředí a občanské disciplíny v České republice, tedy k přímému opaku toho, zač např. bojovala i tato vláda, jejíž součástí je právě ČSSD.

Pozoruhodný je očekávaný fiskální efekt návrhu. Zdá se cílem změn není vybrat více peněž, aby se mohly snižovat jiné daně nebo zejména pojistné, které je u nás jedno z nejvyšších v celé OECD, ani aby se mohl splácet státní dluh. Obávám se, že cílem je zvyšovat mandatorní výdaje a posilovat roli státu v ekonomice. To mají zaplatit úspěšní. Návrh je přitom laděn tak, aby oslovil co nejvíce poplatníků příslibem nižšího zatížení na úkor vyšší daně pro úzkou skupinu poplatníků. Sazby jsou – podle dostupných informací – voleny tak, aby modelově vedly k celkovému zvýšení inkasa daní z příjmů. Pokud jde o očekávané naplnění cíle, totiž celkově větší výběr daní z příjmů, jsem si téměř jist, že jde o model statický, který nepředpokládá obrannou reakci největších poplatníků. Jde o empiricky potvrzený fakt, že největší poplatníci dokáží nejlépe optimalizovat své daňové povinnosti a že úsilí o optimalizaci je úměrné zvyšování daňových sazeb. Nejde jen o všeobecně známou Lafferovu hypotézu. Je totiž velmi pravděpodobné, že by předpokládaný efekt dodatečného výběru daně od největších poplatníků nejenom nepřekročil, ale ani nepokryl výpadek výnosu daně z příjmů z titulu populárního či spíše populistického snížení sazeb pro všechny menší poplatníky. Co by následovalo, je zřejmé – buď větší zadluženost a nezodpovědný přesun řešení fiskálních problémů na budoucí generace, anebo bezprostřední zvyšování daní, a to pochopitelně i těm, kteří uvěřili v racionálnost a dlouhodobou udržitelnost daňové reformy založené na progresi sazeb.

Nakonec chci zdůraznit, že progresivní zdanění neznamená nějakou univerzální „spravedlnost“. Česká republika je již dnes jedna z vůbec nejvíce rovnostářských zemí, pokud jde o výši příjmů i velikost majetku. ČSSD chce toto rovnostářství dále posilovat. Bylo mnohokrát prokázáno, že obě krajní varianty jsou vysoce zhoubné pro zemi i její obyvatele – vysoká nerovnost i vysoká rovnost. Do budoucna si nelze představit konkurenceschopnost, která nebude založena na high-tech rychle rostoucích firmách a na vzdělané a kvalifikované pracovní síle. ČSSD navrhuje ale cestu opačnou – plošnou neadresnou (a jsem přesvědčen, že v případě realizace jen velice dočasnou) podporu nízkopříjmovým, nízkokvalifikovaným a malým či středním firmám. Dobrá ekonomika potřebuje firmy všech velikostí, existují výzvy, kterým dokáží díky svým zdrojům a infrastruktuře čelit jen velké firmy, přičemž nezřídka vznikne prostor i pro menší subdodavatele. Jak chceme motivovat firmy k růstu a k úspěchům? Jak chceme motivovat zaměstnance k sebevzdělávání a zvyšování kvalifikace? Progresivní zdanění znamená brzdu růstu na úrovni firem i lidí. Znamená spokojení se s málem, s nízkými cíli a s chytráckými triky, jak se vyhnout zdanění. Progresivní zdanění samo o sobě negarantuje blahobyt pro občany.


 

Hlavní partneři HK ČR