PREZENTAČNÍ VIDEO HK ČR

 

 

 

 

 

 

OBCHODUJTE S ÍRÁNEM
 - BRÁNA DO PERSIE
    

  

 

 

 

Makroekonomická mozaika: Skvělá aktuální kondice české ekonomiky: A jde to i bez evropských fondů

Závěr prázdninového období potvrdil nadprůměrně příznivou kondici české ekonomiky v dosavadním průběhu letošního roku s velmi realistickou nadějí a příležitostí pro to, aby i konečný výsledek roku 2017 byl vnímán nadmíru lichotivě.

 
Naposledy jsme se s podobnými čísly setkali předloni a pozitivní tón jsme tehdy korektně doprovázeli poznámkou, že rok 2015 sice vyhlíží velmi zdařile, leč se na něm podílí až příliš mnoho jednorázových faktorů, které se nemusejí udržet po delší čas. Tím zásadním byl mimořádně intenzivní příliv evropských fondů, vyvolaný tehdejší snahou zachránit na poslední chvíli jejich čerpání v rámci končícího programovacího období. Druhým faktorem byl uměle podhodnocený kurs koruny. Třetím byly mimořádně nízké ceny strategických komodit a tím dalším pak nulové úrokové sazby.
 
Řada z těchto faktorů v roce letošním již neplatí, a přesto je ekonomická výkonnost tak příznivá. To je samo o sobě vynikající zprávou, dávající šanci pro daleko větší udržitelnost dosaženého výsledku.
 
V letošním roce probíhá čerpání evropských fondů spíše velmi skromným způsobem a průběžná výše naší čisté pozice vůči Rozpočtu EU je nejnižší na několik posledních let; makroekonomicky významný dopad na růst HDP (tak jako v roce 2015) tedy rozhodně nemá. Politika kursového závazku byla již před řadou měsíců ukončena a kurs koruny rozumně posiluje. Ceny strategických komodit (především energetických vstupů) se vydaly vzhůru, což v podstatně menším rozsahu platí i pro úrokové sazby.
 
Podíváme-li se na růst HDP české ekonomiky z pohledu jeho struktury, lze říci, že pro rok 2017 je jeho zcela nejdůležitějším parametrem trh práce – jeho vývoj a důsledky na ostatní tržní segmenty. Již delší dobu vykazuje Česká republika nejnižší míru nezaměstnanosti v EU – velmi brzy se počet uchazečů o práci dostane pod 300 tisíc; současně pak na naše poměry nebývale roste mzda. Nejvyšší míra ekonomické aktivity v podmínkách rostoucího příjmu se nemůže neprojevit v pozitivním vývoji objemově největší složky poptávky po HDP – domácí spotřebě. Ta představuje nejsilnějšího a nyní současně i nejdynamičtějšího tahouna, který přispívá zásadně i celkovým ekonomickým výsledkům.
 
Ostatní složky tak dynamické nejsou; zahraniční obchod samozřejmě i nadále představuje stabilní a spolehlivou oporu; rezervy přetrvávají u investic, které by v nynější fázi hospodářského cyklu měly růst podstatně přesvědčivěji.
 
Nicméně ještě zpět k trhu práce a jeho dvěma zásadním parametrům, které se mohou stát velmi podstatnými faktory budoucího vývoje – prvním je stále silně rostoucí počet neobsazených volných pracovních míst; kdyby tato místa byla adekvátně naplněna, mohly by být lépe využity kapacity podnikatelského sektoru a jeho přirozený růstový potenciál v závislosti na reálně existující poptávce na trhu. V daných podmínkách je expanze limitována právě omezením plynoucím z nedostupnosti pracovníků, kteří by se na této expanzi podíleli.
 
Druhým parametrem je cena práce, tedy mzda. Její růst a vývoj je nyní zásadním – nejen ekonomickým – tématem i v souvislosti s porovnáním mzdových hladin v rámci EU. Adekvátnost mzdového růstu se tak stává zásadním, ba klíčovým tématem hospodářsko-politických úvah. Je nynější mzdový růst spravedlivý? Je odpovídající ekonomickému vývoji, anebo je přílišný a nadměrný, a tudíž v daném rozsahu neudržitelný? Jakými faktory má být ovlivněn? A proč je patrný stále velký rozdíl mezi úrovní mezd u nás a v západní části EU, když optikou reálné ekonomické konvergence jsme se přiblížili podstatně více?
 
Odpovědi na všechny tyto zcela legitimní otázky leží jak v prostoru trhu práce samého a produktivity tam dosahované, tak mají zásadní přesah i do oblasti ekonomické struktury (některé vysoce odměňované profese u nás prostě neexistují, protože produkční řetězce, které jejich vznik umožňují, tu prostě nejsou – nemáme žádnou globální firmu tvořící dané odvětví a určující i podmínky v něm, vlastnictví řady strategicky významných firem (a tedy i klíčový vliv nad nimi) není v rukou tuzemských subjektů – platí to zvláště pro finanční sektor, ale též elektrotechnický či automobilový průmysl; malý a střední sektor je stále vzdálen tomu německému či rakouskému – nabídka zboží tuzemské provenience (i s velkou nákladovou výhodou oproti Západu) je stále neúplná a ne vždy schopná reagovat na požadavky trhu.
 
To se může projevit i v obchodní bilanci, kde je její dovozní strana stále zatěžována položkami, které bychom si mohli pořídit doma a nikoliv je dovážet (náhodným příkladem je způsob zpracování dřevní hmoty, která je ze tří čtvrtin vyvezena v podobě surového dříví a poté ve zpracovaném stavu (především v podobě nábytku) opětovně dovezena zpět. V potravinářském průmyslu bychom zřejmě nalezli analogické případy.)
 
A pak jsou zde investice, asi nejbolavější místo našeho aktuálního ekonomického vývoje, jež by měly zajistit naši prosperitu na další dekády. Jsou nedostatečné, což platí zejména o investicích veřejného charakteru a strategického zájmu. Mementem je v tomto ohledu výrazný pokles podílu kapitálových výdajů na celkových veřejných výdajích. Velmi opožděná realizace klíčové infrastruktury se promítá též v nepříznivém vývoji stavebnictví.
 
Na sklonku prázdnin lze s hrdostí konstatovat, že není nyní v Evropě mnoho ekonomik s lepší kondicí, než kterou vykazuje ta česká. Není jich rozhodně více než prstů na jedné ruce. Aby však úsilí za lepší Česko bylo smysluplné a výsledek trvalejší, je zde řada méně lichotivých věcí, jimž se vyplatí se zodpovědně věnovat. Je to určitě dlouhodobě daleko prospěšnější, než se opájet momentálním – byť výborným – stavem.
 
Petr Zahradník, poradce prezidenta Hospodářské komory České republiky a člen Evropského hospodářského a sociálního výboru (EHSV)